Andrea Doubková je spoluzakladatelkou a předsedkyní neziskového spolku Janus, z.s. Snaží se pomáhat dětem, dospívajícím a mladým dospělým z ústavní a pěstounské péče.
Původně jste vystudovala zemědělskou a lesnickou univerzitu, jak jste se dostala k práci s ohroženými dětmi?
Moje profesní cesta se začala měnit již v době studia, když jsem během letních prázdnin chodila pracovat do dětského domova jako vychovatelka. Plánovala jsem zůstat v oboru a pokračovat v doktorandském studiu. Po promoci se ale změnila situace a já jsem přijala jsem nabídku pracovat v dětském domově naplno a zůstala tam téměř tři roky.
Stejně jako většina absolventů jsem byla plná optimismu, nadějí, vizí a snahy dělat tuto práci co možná nejlépe. Ale narážela jsem na nepřekonatelné systémové bariéry a poměrně rychle vyhořela. Ne z práce s dětmi, ale z pocitu bezmoci a marnosti ze zkostnatělého systému, kterého jsem byla součástí a kterému jsem se pomalu začala přizpůsobovat. Tehdy jsem si řekla, že jestli nechci ztratit poslední kus nadhledu, laskavosti, důstojnosti a naděje, musím odejít. Potom přišla nabídka na práci v komunitní pobytové službě pro dospívající z pěstounské péče. Zde jsem zažívala mnohem profesionálnější, moderní přístupy, včetně péče o zaměstnance v podobě supervizí, intervizí, ale i možnosti vzdělávání a práce sama na sobě.
A co bylo impulsem pro založení organizace, která se zaměřuje na děti, které odcházejí z náhradní péče?
Práce v komunitě byla v mnohém úžasnou zkušeností, také díky kolegům, od kterých jsem se mnohému naučila. Společně nás ale trápila určitá omezení. Působili jsme spíše výchovně, i když jsme měli pocit, že to už mladí lidé nepotřebují. Stále více se ukazovala díra v systému v oblasti péče o ohrožené dospívající a následně o mladé dospělé. Problém byl v tom, že oba systémy (ÚV i NRP) nepřemýšlely, co bude s jejich klienty, až dospějí. Jako by se počítalo s tím, že nabitím plnoletosti tyto děti přestanou cokoli a kohokoli potřebovat. Že se jejich problémy, které souvisí s jejich nelehkou historií, rázem rozplynou. My jsme ale viděli, do jakých problémů se ti tzv. problémoví, kteří byli pro systém nepohodlní, protože „zlobili“, dostávají bez pomoci. Znali jsme je a jejich životní příběhy a přišlo nám to škoda, protože jsme viděli, že s podporou mají potenciál fungovat normálně. Právě pro ně jsme založili Janus a otevřeli naše klientské centrum.
Na stránkách píšete, že připravujete děti z náhradní péče na odchod do života. Neměl by je připravit právě třeba ústav, ve kterém vyrůstají?
Možná bychom se nejprve mohli zamyslet nad tím, jak rozumíme „přípravě na život“, co si pod tím představujeme?
Diskuze o osamostatňování těchto dětí se zužují na to, že se děti v ústavu mají učit vařit, nakupovat, často slyšíme o finanční gramotnosti, uplatnění na trhu práce, přípravě na samostatné bydlení, zvyšování sociálních kompetencí atd. Jako by to byla témata, které nám někdo přednese a my se je naučíme mechanicky jako ve škole. A ještě k tomu v čase, který nám někdo jiný určí. Domluví lektora, pozve si neziskovku a odškrtne si to v individuálním plánu. Taková „příprava na život“ se stává technikou, metodologií a podobá se stavbě domu bez základů. Vytratí se obyčejné lidství a přirozenost.
Děti přece připravujeme na život od jejich narození v ideálním případě skrze vřelou rodičovskou lásku, přijetí, ochranu, laskavou pozornost a péči. Děti nás neustále sledují v běžných každodenních situacích, napodobují nás a tím se učí to nejpodstatnější. A potřebují a mají nás i později v dospělém věku.
Nic z toho, jim, nemůže nabídnout systém ústavní výchovy. A to už ze své podstaty, i kdyby se pracovníci sebevíc snažili, a mnohdy se také velmi snaží. Je to problém systémový, který má limity. A nepomůže ani to, že vytvoříme skupiny, které nazveme rodinkami, či rodinnými buňkami. Slovo „rodina“ je v tomto případě prázdné.
V čem vidíte největší problém? Co by se dalo v náhradní péči dělat jinak, aby tyto děti vaše služby nepotřebovaly a odcházely z náhradní péče vybavené stejně jako děti, které odcházejí z fungující rodiny?
To, že i mladí dospělí někoho potřebují, je přirozené. Přece si nemůžeme myslet, že je naučíme vše do doby, než odejdou do samostatného života. Podle průzkumu je průměrný věk odchodu mladých Čechů od rodičů 26 let. A po dětech z náhradní péče chceme, aby byly „hotoví“ v 18 letech případně po dokončení vzdělání? Dál už nikoho či nic potřebují? To nedává smysl, kromě toho, že, jak jsem popsala výše, je ústav nenaučí přirozeně „vplout“ do života, není schopen jim zajistit právě podporu blízkých, kterou každý mladý dospělý z rodiny přirozeně má.
Všichni se během života stále učíme, ten proces nekončí zletilostí. Pokud máme své blízké, svou rodinu, obracíme se na ně v jakémkoli věku s jakýmikoli problémy. Ale tyto děti buď nikoho takového nemají, nebo svým blízkým nedůvěřují. A proto jsme tu my. My jsme se pro ně totiž rozhodli. A nebereme to jen jako práci, jsme si vzájemně ve svých životech. Proto se na nás naši klienti obrací i v dospělém věku a nejde jen o obtíže, ale i o radosti. Problém vidím v tom, že si nechceme připustit, že zkrátka následná podpora pro mladé dospělé je potřebná, žádoucí a hlavně samozřejmá. Byly bychom rádi, kdybychom si to jako společnost, odborníci, ale i zákonodárci začali konečně uvědomovat. A když už nemůžeme zařídit všem dětem rodinu, mohli bychom jim alespoň zařídit, aby se měly v dospělosti na koho obrátit.
A zásadní problém je podle mě v tom, že nevkládáme primárně dostatek peněz, energie a času do pomoci rodinám, které jsou ohrožené a v nouzi. Chybí mi vysoce odborné komunitní služby, jaké znám ze zahraničí, pro děti a dospívající se specifickými problémy a potřebami, které by pracovaly nejen s dítětem, ale i s celou rodinou. To bychom rázem měli mnohem méně dětí v ústavní výchově a mnohem méně dětí, které budou naši pomoc potřebovat, protože budou mít vlastní rodinu.
Kromě asi klasické pomoci sociálních pracovníků či jiných odborníků, nabízíte program, který se jmenuje Ty jsi jako já, v čem spočívá?
Do programu Ty jsi jako já jsou zapojeni vrstevníci. Prakticky to znamená to, že jsme si z řad našich bývalých klientů „vychovali“ kolegy, tzv. peer konzultanty. Například moje kolegyně Julie sama prožila část života v pěstounské péči a v dětském domově. Navíc od svých 15 let spolupracovala s naší organizací. Protože byla šikovná, studovala a k tomu má nadání a cit pro práci s lidmi, nabídli jsme jí po jejím absolutoriu na VOŠ zaměstnání na plný úvazek. Musím říct, že spolupráce s Julií je radostí. Jsme na stejné vlně, není třeba nic složitě vysvětlovat, neboť ona sama velmi dobře z vlastní zkušenosti ví, co jí pomohlo, co je podstatné. Samozřejmě, že témata jejich vrstevníků ji zasahují mnohem více než nás, kdo jsme vyrůstali v zázemí rodiny. Snažíme se tedy, aby měla dostatek podpory, aby měla možnost, prostor a čas pracovat sama na sobě, ale i možnost dostatečně odpočívat.
Zapojení vrstevníků otevírá nové možnosti pro děti a dospívající i to, jak se k nim můžeme přiblížit a ještě lépe je pochopit. Přece jen jde o jiný typ vztahu. Vnímáme, že příběhy vrstevníků klienty motivují, vrstevníci jsou pro ně příkladem, vzorem, ale i nadějí, že mohou své problémy s naší pomocí zvládnout.
Kdy s dítětem začínáte pracovat a jak dlouho po odchodu s takovým mladým člověkem spolupracujete?
Je to individuální. Máme klienty, se kterými jsme začali třeba i ve 12 či 13 letech, pak se k nám dostávají mladí lidé těsně před zletilostí či v rané dospělosti, ale máme i mladé dospělé, kterým je i dost přes třicet. Intenzitu a délku spolupráce necháváme hodně na našich klientech. To, jak moc jsme v kontaktu, vychází z jejich potřeb, aktuální situace, jejich možností i schopností. Samozřejmě i my vyhodnocujeme, zda je naše spolupráce ještě prospěšná, či nikoliv. Ve většině případů spolupráce trvá několik let. Ze zkušenosti víme, že potřebují dostatek času a prostoru na to dozrát a naučit se to podstatné. Projekty na rok či na dva nic neřeší z dlouhodobého hlediska a trvalé udržitelnosti kvality jejich života. Na začátku, kdy se k nám dostane dospívající či mladý dospělý s nakumulovanými problémy, je naše spolupráce velmi intenzivní. Jakmile se věci dají do pohybu a společně se daří problémy řešit, potřebují nás méně a méně. Přesto, v životě jsme jednou nahoře a jednou dole. Oni vědí, že když přijde nějaká krize, mohou se na nás obrátit, i když už se naše spolupráce rozvolnila. Dovolím si také otevřeně říct, že někteří mladí lidé mohou potřebovat určitý typ asistence celý život.
Setkávají se mladí dospělí stále s předsudky typu, že děti z děcáku „kradou, nepracujou, nejsou spolehlivé..“?
Přiznám se, že neumím posoudit pohled společnosti. Osobně s tím nějakou zkušenost máme, ale vlastně tomu nějak nepodléháme a nepřikládáme tomu význam. To by nás brzdilo. Stejně tak vedeme naše klienty. Od nich to vlastně slýcháme naprosto minimálně. Nevím, do jaké míry to však může souviset s tím, že většina z nich se tím, že vyrostli v náhradní péči, nechlubí. Je to velmi citlivé a privátní.
Tímto způsobem společnost nahlíží spíše na děti a mladé lidi z výchovných ústavů. Děti z dětských domovů lidé vidí spíš jako „chudáčky“, což mně připadá snad ještě horší, a i sami naši klienti říkají, že tohle opravdu nepotřebují.
Když někde mluvím o naší práci, setkávám se spíš než s předsudky s neinformovaností a neznalostí. Často slýchám překvapení ve smyslu… pomáhal jsem dětem z dětského domova, ale vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet, co s nimi je a jak asi žijí, když ústav opustí.
A co je největší výzvou pro vás jako organizaci, která těmto mladým lidem pomáhá?
Pokud jde o naši přímou práci s dětmi a mladými lidmi, pak nám jde především o zachování kvality našich služeb. Nepotřebujeme vymýšlet velké novoty, když už víme, co funguje, co je smysluplné a efektivní. To je kombinovat vztahovou blízkost s interdisciplinární odborností a komplexní a dlouhodobou podporou. To vyžaduje naši angažovanost, otevřenost, odvahu, ochotu stále se učit a především disciplínu, abychom našim klientům nevnucovali naši představu o tom, jak by měli správně žít.
Po celou dobu naší existence se snažíme o to, abychom zviditelnili téma následné PODPORY (ne PÉČE) pro mladé dospělé z náhradní péče, chráníme jejich práva a zájmy. Celé společnosti se vyplatí, pokud jim budeme věnovat pozornost, zájem a naši starost i po tom, co už nejsou roztomilými dětmi.
S tím souvisí i dostatek příležitostí k získání finančních prostředků pro naši práci. Přestože dlouhodobě a efektivně naplňujeme cíle našich klientů, máme výsledky, jasnou vizi, filozofii, víme, co děláme a proč to děláme, potýkáme se prakticky po celou dobu s existenčními problémy. Věčná nejistota, zda tento rok ufinancujeme či nikoli, zda zavřeme, nebo to nějak přežijeme, nám bere sílu. A neustálé obhajování a přesvědčování, že má smysl se těmto lidem věnovat a že naši práci děláme dobře je velmi vyčerpávající.
Jsme spojené nádoby. Naše nejistota je nejistotou našich klientů. Pokud se nebude dařit nám, nebude se dařit ani jim.