Alžběta Candia Munoz: Jak se vymotat z bludného kruhu ven

Jak moc vás v rozhodnutí věnovat se sociální práci a psychoterapii ovlivnilo to, že jste vnučkou Zdeňka Matějčka?

Já jsem si vždycky myslela, že mě to neovlivnilo vůbec, měla jsem pocit, že sociální práce je mé téma, chtěla jsem pracovat s lidmi. Začínala jsem dokonce v úplně jiných oblastech, zajímala mě práce s lidmi s postižením, děti s mentálním postižením, drogově závislí a postpenitenciární péče (pozn. redakce: výchova, vzdělávání odsouzených osob a jejich znovu začlenění do společnosti po propuštění). Pak jsem se postupně dostala k dětem a dnes pracuji s ohroženými rodinami s dětmi a dělám více psychoterapeutickou práci. Postupně dospívám k tomu, že mě rodina ve výběru skutečně nějak podprahově ovlivnila. Máma byla dětská psycholožka, s dědou se radila, děda hezky vyprávěl o tom, co dělá, o svých návštěvách dětských domovů a výchovných ústavů.

‍

V srpnu uplynulo 100 let od jeho narození a v době, kdy byl na vrcholu, přišel s velmi převratným objevem o negativních dopadech ústavní péče na vývoj dětí. On vlastně postavil základy toho, na čem dodnes stavíme, tedy více pomáhat rodinám, zabývat se emocemi dětí, odklánět se od tehdejšího modelu ústavní péče. Myslíte si, že by byl s dnešním stavem péče o děti spokojen?

To je těžká otázka, protože se na ni dá podívat ve dvou rovinách. V ohledu vývoje psychologie a psychoterapie dětí, posunu ve výzkumu, podpory duševního stavu dětí, včetně vzniku nových oborů jako je neurobiologie – to by pro něj bylo velmi zajímavé a inspirující, protože on se o tyto věci zajímal do poslední chvíle a některá svá zjištění, se kterými začínal, díky novým poznatkům rozvíjel a upravoval. Byl hodně otevřený a netrval na tom, co vytvořil, ale pořád svou práci rozvíjel.  Takže určitě by byl hodně rád, kam až se posunula věda, jak se rozvinula přímá práce s dětmi, která právě poznatky vědy reflektuje.

Ta druhá část, která by ho podle mě trápila, je, že panuje stále nejistota, něco se posune, přijde nová vláda, vedení krajů a znovu se vracíme někam na začátek. Není stabilita ani ve směru, kterým jdeme, stále se vracíme a přezkoumáváme dokola to, co už bylo několikrát prozkoumané a prokázané. Neziskové organizace, které pracují s ohroženými rodinami a mají vytvářet a rozvíjet dlouhodobé stabilní komunitní služby, nemají navíc jistotu ve financování a z roku na rok bojují o přežití. To pak skutečně brání spolupráci i rozvoji služeb. Myslím, že by ho také mrzelo, že profese sociálního pracovníka a služby pro ohrožené děti pořád nejsou brány dostatečně vážně a nedostává se jim odpovídající důstojnosti.

Nevím, jestli to není možná pohled spíš nás z terénu než dědečka, ale myslím, si, že by to vnímal stejně.

‍

Jeho názory (a jeho kolegů) nebyly ve své době asi moc obvyklé, do té doby se na emoce a pocity dětí nebral až tak velký ohled. Bylo pro ně těžké si respekt a uznání třeba právě v oblasti kritiky ústavní péče, vybojovat?

On některé problémy nenosil domů, takže si nejsem jistá, zda jsem schopna na tuto otázku úplně odpovědět. Všechno jsme v rámci rodiny neprobírali. On uměl přijmout, že jsou některé věci těžké a nehroutil se z toho, vytrval v tom, čemu věřil, a pracoval dál. Kdysi mu podobnou otázku někdo položil a pokud si dobře pamatuji, viděl úspěch v tom, že byl možná příhodný čas na změnu, roli hrála souhra náhod – správní lidé, ve správný čas na správném místě. Na změnách se podílel celý tým odborníků a také jejich tvrzení byla podložena argumenty, důkazy i výzkumy, a to nejen českými, ale i zahraničními.

‍

Organizace HoSt, kterou jste před dvaceti lety spoluzakládala, se k odkazu profesora Matějčka hlásí, v čem pro vás byl jeho názor důležitý?

U vzniku naší organizace (původně čistě dobrovolnické) děda byl, podpořil nás a fungoval i jako odborný garant pro naše žádosti o dotace, bohužel jsme první grant získali až krátce po jeho smrti. S kolegyněmi Martinou Zelenou a Lucií Šormovou jsme se inspirovaly ve Velké Británii a vymyslely projekt, kdy by dobrovolnice s rodičovskou zkušeností chodily podporovat jiné rodiče, kteří mají problémy a nevědí si rady. Jemu se to líbilo, dokázal ale být i kritický a posouvat naši myšlenku dál. A přišel s nápadem, že by se mu moc líbila tato služba pro mámy, které vyrůstaly v dětském domově a teď začínají rodinný život, ale nemají žádné rodičovské zkušenosti. Říkal: „tohle mi přijde, Bětuš, dobrý, protože ty dobrovolnice by mohly ukázat své zkušenosti a bude to hezky fungovat, protože to nebude v žádné instituci, protože ony za nimi budou chodit domů.“ Vlastně nás děda pomohl nasměrovat, najít zdroje rodin, naše klienty. To byla totiž jeho bolest – děti, které opouštějí dětské domovy a samy mají děti, a děti z disfunkčních rodin.

‍

Nabízíte unikátní kombinaci služeb pro rodiny v problémech. Co vše jste schopni rodině nabídnout?

Jsme zaměřeni na práci s rodiči. Snažíme se jim pomoci tak, aby rodič situaci zvládl, byl stabilní, uměl se dětem věnovat a společně strávili hezký čas. Naše poslání zní: „Každé dítě by mělo zažít štěstí, lásku a radost ve své rodině. Vstupujeme do rodin, které hledají cestu, jak toho dosáhnout. Prostřednictvím dobrovolnické a profesionální práce podporujeme zdravé vztahy a vznik bezpečného prostředí v rodině.“

Pracují u nás dobrovolníci, kteří pomáhají rodičům v komunikaci, učí je, jak trávit čas s dětmi, chodit ven, protože ti rodiče něco takového sami nezažili a nemají vzory, nevědí, jak jako rodič fungovat, což ale neznamená, že nechtějí. Je to vlastně hodně neformální část pomoci založená na principu, že pomáhá máma mámě, zkušenější rodič méně zkušenému rodiči. Paralelně podporuje rodinu sociální pracovník případně další odborníci, kteří se pak věnují těm zásadním problémům, jako jsou například dluhy, bydlení. Poskytujeme také asistované kontakty a psychoterapie, abychom obsáhli co nejvíce z toho, co rodina potřebuje. Vymýšlíme si naše vlastní přístupy práce, které potom aplikujeme v rámci poboček a i je předáváme dalším organizacím.

‍

Vašimi klienty jsou velmi náročné rodiny, existuje něco, co je spojuje, co mají společné?

Je to právě asi jejich dětství, naši klienti vyrůstali v opravdu disfunkčním prostředí, velká část z nich má zkušenost s životem v ústavní péči nebo se v dětství pohybovali mezi rodinou, dětským domovem, diagnostickým ústavem, výchovným ústavem. Jsou to rodiče, kteří nezažili, co to je funkční rodina, neměli se od koho učit.

‍

Pracujete s rodiči, kteří k vám přijdou s problémy sami, i s těmi, kterým to doporučí OSPOD či soud.  Jak vtáhnout rodiče, který se topí v problémech, ale často je nevidí, do aktivního řešení jeho situace?

Větší část klientů k nám opravdu přijde na základě doporučení pracovnic OSPODu, soudu či dalších organizací. A někteří mají náhled na své problémy a někteří ne. Hodně sázíme na náš méně formální přístup v terénu, jsme schopni navázat hovor, komunikovat, vysvětlit principy naší práce a hledáme cokoli, co je v rodině pozitivní. Začínáme od podpory a chválení, co se jim daří.  Co se nedaří, vědí klienti moc dobře, slyší to totiž často a ze všech stran. Potřebují ale také slyšet, že jsou v něčem dobří. Potřebují pochopení. Důležité je také mít na rodinu čas, jít na jejich místa, dát jim prostor. Protože rodiny často mají strach, testují nás, někdy i vyhrožují. A pomáhá dát jim najevo, že je posloucháme a vnímáme jejich obavy. Pracovníci poslouchají někdy i vybájené příběhy nebo sny a berou je vážně, protože vědí, že jsou to iluze, které patří k cestě, jak věci změnit. Mluvíme ale otevřeně i o tom, jaké jsou naše možnosti, co můžeme a nemůžeme, co se může stát. Klient pak ví, co může čekat. Snažíme se o respekt, vidíme člověka, který úplně nefunguje jako rodič, ale zároveň se snažíme vidět, co ta máma má za sebou, že to měla opravdu těžké a vlastně neměla možnost naučit se nic jiného. Používá strategie, které používala od dětství, aby přežila. Nenaučila se fungovat v normálních vztazích, a proto je nechápe a neumí v nich být.

‍

Co je pro vás úspěch v práci, podle čeho vyhodnocujete, že je vaše služba úspěšná, že vaše pomoc zafungovala?

Každý případ je potřeba vyhodnocovat velmi individuálně. Minimálně jednou za tři měsíce se scházíme společně – dobrovolník, sociální pracovník a rodina, odpovídáme na připravené otázky, hodnotíme, co se podařilo, co méně, na čem je potřeba ještě pracovat, je prostor pro všechny a je prostor i pro vzájemnou zpětnou vazbu. Díky tomu se dá stanovit, zda a na čem je potřeba pracovat dále. Důležité je, že do procesu hodnocení je zahrnuta i rodina. Vedle toho máme ještě interní supervize. Hodnocení terénní práce sociálního pracovníka samozřejmě souvisí s prací OSPODu, protože naše činnost je často součástí jimi vypracovaného individuálního plánu ochrany dítěte v daných případech.

Úspěchem pro nás je, že se podaří splnit stanovený cíl, že se nám podaří naplnit to, co jsme si společně vytyčili.  Může to být ale i rozhodnutí, že dítě v rodině zůstat nemůže. Když v takovém případě podáváme návrh na odebrání dítěte, vždy se snažíme o zachování kontaktu rodiče s dítětem. Dítě žije v bezpečnějším prostředí, ale nepřeruší se kontakt s rodičem. Je důležité, že jsme se rodině pokusili pomoci a udělali vše pro to, aby dítě nebylo odebráno, pokud to není nezbytně nutné a dá se rodině pomoci. I to se dá považovat za úspěch.

‍

Lidé mají někdy velmi zkreslené představy o rodinách, které jsou klienty sociálních služeb. Jak reagujete, pokud se setkáte s názorem, že takové rodiny si za problémy můžou samy a pomoc jim je zbytečná?

Nikdo si nevybere, jak se narodí, komu se narodí a jak se s ním bude zacházet. Dítě se učí podle toho, co vidí doma, formuje se podle toho, jak s ním bylo zacházeno. Proto je velmi ošemetné říct, že si někdo za něco může sám. Za určitou část ano, ale i tak je do určité míry každý způsob lidského chování ovlivněn prostředím, ve kterém člověk vyrůstal. Proto je důležité pokusit se takovému člověku pomoci, podpořit ho, přeformovat ho, aby se jeho potíže dál necyklily. Rozumím, že to je pro společnost zatěžující, že jsou z toho lidé unavení, otrávení. Bydlet vedle někoho, kdo je jakkoli náročný, je určitě vyčerpávající. Už jen když nemá pořádek a vy cítíte zápach z jeho bytu, je hlučný, krade, zapaluje věci.. to je těžké.

Přijde mi ale právě proto důležité, aby děti z těchto rodin nebo děti, které nevyrůstaly v rodině, měly možnost podpory, korekce chování, šanci na změnu. Říci ale jen, že si někdo za něco může sám je konstatování, které nevede k žádné změně. Jakkoli se mu dá v nějaké situaci rozumět. To řešení je v práci s rodinou a v pomoci jí a dětem vymotat se z bludného kruhu ven.

‍

Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.

‍

Článek naleznete zde: www.jtbanka.cz