V některých případech odebrání dítěte je šance, že se dítěte ujme někdo z širší rodiny (babička, teta, dospělý sourozenec), případně někdo rodině blízký – zažila jsem například situaci, kdy péči převzal trenér fotbalu, který znal dítě od útlého věku… Pokud toto není možné, je pak nejlepším řešením zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, kdy se dítěte ujímá speciálně proškolený pěstoun na dobu, než se situace v rodině vyřeší nebo než bude jasné, co bude s dítětem dál. Podobnou úlohu dočasné krizové pomoci mají i Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (tzv. ZDVOP).
Dítě odebrané z rodiny zažívá především velkou nejistotu. Často se ocitá v cizím prostředí, mnohdy i u cizích lidí. Zažívá obavy, co s ním bude dál, zda se bude moci vrátit domů apod. Tuto nejistotu bohužel dospělí často ještě zhoršují. Ve snaze ochránit děti před smutkem, strachem a dalšími negativními emocemi, dětem zatajují informace, snaží se od problému děti distancovat, slibují nereálné. Dítě však informace (přiměřeně věku) naopak potřebuje, je důležité ho v situaci kotvit, vysvětlovat, co se děje, proč se to děje, na čem nyní kdo pracuje, na co se čeká a co se bude dít…
Zde hraje významnou roli OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí. Některé rodiny, kde se problémy řeší dlouhodobě, jsou v kontaktu s OSPOD pravidelně. Dítě má tak svoji klíčovou sociální pracovnici, která rodinu zná a která se situaci rodiny snaží řešit. Někdy však dítě přichází se sociální pracovnicí OSPOD do kontaktu až ve chvíli samotného odebírání. V obou případech však OSPOD hraje klíčovou roli. Sociální pracovnice vyhodnocuje situaci dítěte a snaží se pro něj najít co nejlepší řešení. Ať dítě z rodiny odchází kamkoliv(k příbuzným, k pěstounům, do specializovaného zařízení apod.), sociální pracovnice OSPOD je koordinátorem celého případu. Chrání zájmy dítěte, dohlíží, aby vše proběhlo tak, jak má, snaží se dítěti situaci co nejvíce ulehčit. Sociální pracovnice by si měla získat důvěru dítěte a být jeho průvodcem v celé nelehké situaci. Jakožto koordinátor případu by měl být právě OSPOD tím, kdo předává informace jak novým pečujícím osobám (potažmo zařízení, kam je dítě umístěno), tak i rodičům dítěte a také dítěti samotnému. V případě, že je nezbytné, aby dítě po odebrání absolvovalo například policejní výslech či znalecké zkoumání, které je často potřeba, aby se zjistilo, zda bylo dítěti ubližováno, je opět OSPOD tím, kdo dohlíží, aby vše proběhlo co nejšetrněji.
Kromě obav, nejistoty a ztráty mnohdy děti zažívají také pocit selhání. Děti, které nezažily dobrou a láskyplnou péči, mají mnohdy tzv. špatné já. Domnívají se, že jsou špatné, že si lásku nezaslouží a že si zaslouží špatné zacházení. Často tak vnímají odebrání z rodiny jako trest za své špatné chování. Mohou mít také pocit, že mohou za “rozpad” rodiny. V případech, kdy navíc odebrání následuje po tom, co se dítě někomu svěřilo, jsou tyto pocity ještě umocněny .Dítě proto potřebuje ujištění, že v žádném případě nenese žádnou vinu na tom, co se stalo. Potřebuje slyšet, že není špatné a že rodiče jsou těmi, kdo nesou za situaci odpovědnost.
Někdy dítě zažívá také pocit zrady, ať už ve smyslu, že zazlívá rodičům, že ho nechtějí a poslali ho pryč, nebo naopak, že samo rodiče zrazuje. Pokud je dítě zvyklé na určité chování dospělých, považuje ho za normu. Málokdy si uvědomuje, že je něco špatně, že s ním rodiče nevhodně zacházejí. Přesto, že mu rodiče ubližují, stále jsou to rodiče, které miluje a po kterých se mu stýská. Ve chvíli, kdy si však dítě začne zvykat v novém prostředí a začne se vztahovat k nové pečující osobě, může mít pocit, že tuto lásku k rodiči zrazuje. To v dítěti může vyvolávat rozporuplné pocity. Stejně tak může rozporuplné pocity ale vyvolávat i ona zmíněná láska k tomu, kdo mu ubližoval - takové pocity zaznamenáváme spíše u starších dětí, které si situaci více uvědomují.
Každé dítě prožívá odebrání jinak, pláč a smutek, či vztek jsou však paradoxně dobrou a zdravou reakcí. Pokud dítě odchází od rodičů bez jakékoliv emoční reakce, je “hodné”, klidné, všichni dospělí by naopak měli zpozornit - nulová reakce totiž znamená, že dítě je od vlastního prožívání odpojené. Mnohdy to může znamenat také to, že potlačené emoce se v dítěti nahromadí a po čase se projeví s daleko větší intenzitou. V tu chvíli je pak potřeba na dítě nahlížet v kontextu celé jeho situace a v kontextu toho, co zažilo. Je tedy třeba pohlížet na příčiny projevů, nikoliv soustředit se na samotné projevy. To je bohužel stále častá chyba objevující se v našem systému. Děti se složitou historií často kvůli svým specifickým projevům obdrží nálepku zlobivého a problémového dítěte - ono “zlobení”, neposlouchání, někdy i křik nebo agrese jsou však často odrazem vnitřního zoufalství a nejistoty ze ztráty rodiny.
Ať už jsou projevy dítěte jakékoliv, odebrání dítěte z rodiny je pro dítě zátěžovou situací. Každému dítěti by se tedy mělo dostat odborné pomoci. Dobrou praxí je například podpora terapeuta, který dítě tímto složitým obdobím provází a pomáhá mu zpracovávat nejen aktuální situaci, ale i mnohdy složitou historii. V praxi se také velmi osvědčilo šíření povědomí o specifických potřebách ohrožených dětí mezi všechny, kdo s dítětem přichází do kontaktu (učitelé, pediatři apod.). Pokud jsou tyto osoby se situací dítěte obeznámeny a jsou schopny nahlédnout na jeho projevy a chápat, co prožívá, mohou mu být v nelehké situaci oporou a vytvořit tak kolem dítěte “záchrannou síť”, která dítěti situaci pomůže ustát bez větších následků.
