„Normální“ dospívání
Je zcela normální a přirozené, že v tomto období více než kdy jindy dochází ke střetům s rodiči, příbuznými nebo jinými dospělými. Ukliď si pokoj, kdy se vrátíš, s kým tam jdeš, co budete dělat, co ve škole, uč se, co to máš na hlavě za účes apod. Jistě si i vy pamatujete podobné věty a také to, že všechno, co řekli rodiče, bylo trapné a často docházelo k pnutí na všech frontách vašeho vztahu. Tohle vše je však normální a přirozený vývoj osamostatňování se a vymezování se vůči rodičům a autoritám. Je to velká zkouška vztahu mezi dospívajícím a rodiči a vyžaduje značnou odolnost na obou stranách. Každý svou pubertu prožíval jinak, v závislosti na dosavadním vztahu s rodiči, jejich výchovou nebo typu osobnosti dospívajícího i rodičů. Někdo méně, někdo více „intenzivně“ hledal svou vlastní individualitu. Každopádně očekávat v tomto období, že dospívající bude dělat vše, co se mu řekne, bude absolutně poslušný, zdvořilý, usilovný, bude si po sobě uklízet, nebude o ničem diskutovat, zlepší se ve škole a vykoná, co se mu řekne, je velmi naivní představa a pokud by to tak bylo, byl by to stav vynucený, a tedy nepřirozený.
Puberta ve „výchovňáku“
Část dospívajících tráví tuto část svého života ve výchovných ústavech. Výchovný ústav je zařízení pro osoby starší 15 let s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou. Ochranná výchova se ukládá za protiprávní jednání mladistvého. Tuto skupinu nyní nechme stranou. Do těchto zařízení se však dostávají i dospívající, kteří nic protiprávního nespáchali, ale společnost jejich chování považuje za rizikové.
Zařízení tohoto typu pracují na konceptu převýchovy, kdy musí mladiství dodržovat vnitřní řád zařízení, který však v lecčems připomíná vězeňský režim. V zařízení je pevně stanovený harmonogram dne (budíček 6.15, večerka 21.00), každá činnost má svá pravidla, čas je zde organizován od rána až do noci. V průběhu celého dne je dospívající pozorován a hodnocen. Činnosti, které jsou považovány za žádoucí i nežádoucí, jsou bodovány. Vše funguje na principu odměn a sankcí. Pro ilustraci uvádím příklad hodnocení ze skutečného vnitřního řádu jednoho výchovného ústavu:
„Významná pomoc pedagogovi + 10 bodů
Náročná práce nad rámec povinností + 10 bodů
Úklid pracoviště nebo prostor VÚ nad rámec povinností + 5 bodů
Zvýšená aktivita při výuce nebo zájmové činnosti + 5 bodů
Splnění úkolu nad rámec povinností + 5 bodů
Aktivní spolupráce s pedagogem + 3 body
Pomoc spolužákovi + 2 body
Bodové hodnocení je možné snížit za:
Napadení spolužáka - 10 bodů
Vulgární chování vůči dospělým nebo ostatním dětem - 5 bodů
Kouření v budově – jednorázové - 5 bodů
Krátkodobé vzdálení - 3 body
Drzé chování - 3 body
Pozdní příchod o 15 a více min. - 2 body
Narušování výuky nebo činnosti výchovné skupiny - 2 body
Neplnění povinností - 2 body
Nepřezutí - 2 body
Nepřinesení pomůcek do školy - 2 body“
Pomocí tohoto bodového systému jsou dospívající zařazováni do skupin podle počtu bodů, kterého dosáhli. V tomto konkrétním výchovném ústavu mají tyto 3 skupiny:
„Dítě zařazené do standardní skupiny
– dosáhlo za týden 119 bodů a méně nezískává žádné výhody nad rámec práv a povinností stanovených zákonem a tímto vnitřním řádem. Má nárok na vycházku v pondělí až pátek od 16.00 do 17.00 hod. a v sobotu a neděli od 10.00 do 11.00 hod.
Dítě zařazené do nadstandardní skupiny
– musí dosáhnout za týden 120 - 134 bodů, z nichž musí být minimálně 40 bodů dosaženo ve škole, a za to má navíc možnost:
- mimořádné celodenní vycházky v sobotu mimo obec,
- prodloužení samostatné vycházky v pondělí až pátek o 30 minut od 16.00 do 17.30 hod., v sobotu o 60 minut od 10.00 do 12.00 hod. a v neděli navíc dvouhodinová vycházka od 13.00 do 15.00 hod.,
- samostatné návštěvy kulturní nebo sportovní akce (kino, knihovna, výstava apod.),
- samostatné brigádnické činnosti v době mimo vyučování za dodržení ustanovení Zák. práce.
Dítě zařazené do elitní skupiny
– musí dosáhnout za týden 135 a více bodů, z nichž musí být minimálně 45 bodů dosaženo ve škole a za to má navíc možnost:
- mimořádné celodenní vycházky v sobotu či neděli mimo obec,
- úhrada vstupného na kulturní nebo sportovní akci, kterou si dítě samo vybere, z prostředků samostatného hospodaření skupin,
- prodloužení samostatné vycházky v pondělí až pátek o 60 minut od 15.30 do 17.30 hod. (v tyto dny smí dítě odejít na vycházku již půl hodiny před skončení činnosti dle týdenního plánu), v sobotu o 60 minut od 10.00 do 12.00 hod. a v neděli navíc čtyřhodinová vycházka od 13.00 do 17.00 hod.,
- výběru odpolední činnosti dle svého zájmu,
- samostatné brigádnické činnosti v době mimo vyučování"
Lze v tomto zařízení zažít „normální“ pubertu?
Všimněte si, že motivací jsou hlavně vycházky a jejich prodlužování. Tento typ motivace je typický pro vězeňská zařízení, kde jsou ovšem osoby, které spáchaly protiprávní čin a jsou tam za trest. Zkuste si představit, že je vám 17 let, nedosáhli jste na nadstandardní ani elitní skupinu a když chcete ven ze zařízení, můžete tak učinit v týdnu od 16.00-17.00 a o víkendu v „atraktivním“ čase od 10.00-11.00.
Pokud se shodneme, že pro tuto životní etapu je normální a přirozené rebelovat, vymezovat se, hledat svou individualitu, jak s tím jde dohromady převýchova v zařízeních, které chtějí (viz jejich vlastní pravidla) vytvořit ze „zlobivých“ puberťáků osoby typu Mirka Dušína?
Opravdu si někdo myslí, že pokud dospívajícího člověka umístíme do takového zařízení, svážeme ho nekonečnými pravidly, které provází každou činnost v zařízení, příkazy a zákazy, přinutíme ho podrobit se předem nastavenému kolektivnímu režimu, utlumíme jeho individualitu, nalinkujeme co, kde, kdy, jak a s kým bude dělat, pošleme ho na vycházku v neděli dopoledne, bude výsledkem pobytu převychovaný jedinec připraven na běžný život? A lze vůbec někoho připravit na běžný život, když samotné podmínky, a celý pobyt v zařízení jsou „neběžné“? Domnívám se, že nikoliv. Výsledkem může být leda tak jedinec dobře adaptovaný na podmínky zařízení, který ale neobstojí v běžném světě, kde nežijete podle harmonogramu, nikdo vás neboduje a nežijete v kolektivu osob, se kterými nemáte nic společného.
Na závěr mi dovolte jednu osobní vzpomínku. Před pár lety jsem byla s kolegy na pracovní cestě v Británii, kde jsme navštívili zařízení pro dospívající děti, obdobu našeho výchovného ústavu, akorát v Británii to byl dům v běžné zástavbě pro malý počet dospívajících. Kolega se zeptal na porušování pravidel a jak je dospívající dodržují nebo nedodržují a jaké jsou případné tresty. Ředitelka zařízení se zamyslela a řekla, že zrovna včera se jedna klientka vrátila ze setkání se spolužáky pozdě v noci a pod vlivem. Kolega se zeptal, co v té situaci dělali? Ředitelka odpověděla, že to, co by udělal každý rodič, podrželi ji hlavu nad záchodovou mísou a uložili ji do postele. Kolega se zeptal, jaký bude následovat trest. Ředitelka odpověděla: „Budeme to s ní samozřejmě řešit, ale popravdě, ta holka ještě před pár měsíci šlapala, takže pokud se nyní „pouze“ vrátila od spolužáků opilá, což je v tomto věku očekávatelné, je to dobré znamení.“
