Děti s razítkem

Dřívější právní úprava, v souladu s celkovým pojetím ústavní péče jako institutu výchovy a vzdělání, zahrnovala diagnostiku jako automatickou součást umístění dítěte. Diagnostika probíhala standardně pobytovou formou po dobu minimálně 8 týdnů. O dalším umístění dítěte rozhodoval přímo diagnostický ústav, a to na základě výstupů diagnostiky. Pozdější změnou zákona byla naplněna procesní práva účastníků nutností soudního rozhodnutí pro určení konkrétního zařízení. V současné praxi se ozývá kritika systému, kde děti zůstávají příliš dlouhou dobu (v některých případech až rok) v diagnostickém ústavu z důvodu termínů soudních jednání nebo nedostupnosti místa v ústavu, kam mají být přemístěny. Snaha o zpružnění a zrychlení procesu nabízí různá řešení, vhodné ale je podívat se na podstatu problému – kdo a jak může nejlépe vyhodnotit potřeby dítěte a nastavit funkční (pobytovou) službu pro jejich efektivní naplnění. Rychlost umístění dítěte nesmí nikdy jít na úkor základních práv dětí a rodin. Péče a podpora poskytovaná dětem v ústavní péči je ze zákona postavena na vysoce odborné úrovni a lze předpokládat, že specializované konzultace pro oblast zdraví nebo chování dětí je možné poskytovat cíleně a v kontextu prostředí, kde se dítě nachází. To platí i před umístěním dítěte mimo rodinu, kdy jsou potřeby dítěte znázorněny ve strukturovaném vyhodnocení situace dítěte a IPOD. Je zřejmé, že další „mezipobyt“ dítěte s cílem diagnostiky je nadbytečný a z hlediska potřeb dětí i systému neefektivní a pro děti zatěžující. Za zhodnocení potřeb dítěte je v první řadě a největší míře zodpovědný orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). V souladu se zákonem[1] provádí strukturované vyhodnocení, kdy ve spolupráci se samotným dítětem a rodinou, školou, sociální službou a dalšími odborníky nebo blízkými osobami provádí identifikaci rizik, která dítě ohrožují, a jejich srovnání s možnými zdroji ochrany. OSPOD tak činí především s cílem zjistit, jakou formu pomoci a v jakém rozsahu dítě a rodina potřebují. Každou intervenci do života dítěte a rodiny je nutné řádně odůvodnit – jednak proto, aby nebyla porušena základní práva dítěte a rodiny, především právo na rodinný život a rodičovskou péči, jednak proto, aby intervence byla přiměřená, co do obsahu a rozsahu. Dítě tak může být ohroženo například nedostatkem základní péče – je hladové, špinavé, nedostatečně oblečené. Rodina žije na ubytovně, otec pracuje a matka zajišťuje v jedné místnosti péči o pět dětí, přes všechnu snahu péči zajistit nezvládá. Významným ochranným faktorem je silný vztah matky k dětem, doposud nevyužitá možnost zapojit sestru matky a ochota rodičů situaci řešit. Vhodnou formou intervence není v takovém případě umístění dítěte mimo rodinu, ale zajištění podpory formou terénní služby nebo dobrovolníků, provázení rodiny v náročné životní situaci.  V případě, kdy je dítě skutečně bezprostředně ohroženo na životě, zdraví nebo zdravém vývoji – kdyby například rodiče z případu uvedeného výše byli nepřetržitě pod vlivem alkoholu, pomoc i služby by prozatím odmítali a nemohl by pomoci ani nikdo z příbuzných – OSPOD, by navrhl službu pobytové péče, ve vyhodnocení situace dítěte a nově aktualizovaném individuálním plánu ochrany dítěte (IPOD) jasně vyjádří, jaké potřeby dítěte mají být službou naplněny – kromě zajištění základní péče se může jednat o péči o zdraví, pokud byla též zanedbána, v některých případech o potřebu učení, pokud prostředí dítěte bylo nepodnětné. OSPOD musí v tomto případě poskytnout pobytové službě dostačující informace o potřebách dítěte a o zakázce, kterou vznáší vůči pobytové službě. Stejné informace odráží i v odůvodnění návrhu soudu. Pobytová služba tak dostává o dítěti „balíček“ informací, které poslouží k základnímu nastavení péče o dítě, jeho kontaktů s rodiči, podporu ve vzdělávání, apod. Právě vyhodnocení a IPOD bývají někdy vnímány jako byrokratická zátěž pro pracovníky SPOD, přitom je to právě naopak, pokud se obojí propracuje, pomáhá to všem zúčastněným na cestě změny situace dítěte.

Ideálním způsobem, jak sdílet informace o potřebách dítěte je případová konference, kterou je OSPOD povinen uspořádat mimo jiné vždy, když je plánována významná změna v životě dítěte. V případě, že je případová konference pořádána právě při umisťování dítěte do pobytové péče, je vhodné přizvat zástupce pobytové služby, pokud je známo, kam bude dítě umístěno, případně i zástupce spádového diagnostického ústavu nebo školského odboru, který se podílí na hledání vhodného typu zařízení pro dítě. Pokud z důvodu ohrožení dítěte není čas uspořádat konferenci předem, , mělo by tak být učiněno v průběhu řízení nebo bezprostředně po umístění dítěte.

V případě, že obtíže dítěte v některém ohledu přesahují možnosti hodnotících mechanizmů OSPOD, je nezbytné zajistit podrobnější vyšetření potřeb dítěte. Pokud je tato potřeba indikována, může být doporučeno například vyšetření u lékaře – specialisty, psychologa, psychiatra nebo v pedagogicko-psychologické poradně, pokud se dítě potýká s potřebami v oblasti chování nebo učení. Výstupy odborného vyšetření a navazující doporučení jsou opět promítnuta do kontextu celkového vyhodnocení situace dítěte včetně posouzení, do jaké míry jsou doporučení odborníků schopni naplnit rodiče sami nebo s pomocí externí služby.

Po přijetí dítěte do pobytové služby a soužití s dítětem samozřejmě dochází k prohloubení poznání a porozumění jeho potřebám. Tyto poznatky je nutné v první řadě promítat zpět do individuálního plánu potřeb dítěte, aby bylo ze strany OSPOD možné nadále vyhodnocovat změny v situaci dítěte a rodiny a také posuzovat vhodnost pobytové péče. Pobytová zařízení školského typu ze zákona zpracovávají plán rozvoje osobnosti dítěte, což je dílčí plán upravující výchovně-vzdělávací postupy vůči dítěti. PROD tak obvykle reaguje na dílčí část zakázky, která je pobytovému zařízení dána IPOD.

Výše uvedený postup je dán zákonem a vede k vyčerpání všech běžných mechanizmů k dobrému posouzení a určení potřeb dítěte. Obdobný model je aplikován ve všem podpůrných službách, jako jsou například sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi, lékař nebo psycholog. Prvotní „diagnostika“ daná vstupem do služby nebo lékařské péče, je postupně blíže specifikována přibývajícími poznatky, ale nelze přitom ztratit ze zřetele celkovou situaci života dítěte a jeho rodiny, neboť by služba ani terapie nemohla být efektivní.

Diagnostika chování dítěte se proto v kontextu uvedeného omezuje na úzkou skupinku dětí, u nichž jsou přes všechna komplexní vyhodnocení indikovány hluboké potřeby v oblasti chování, dítě ubližuje samo sobě nebo okolí a běžné pedagogické postupy realizované v pobytovém zařízení pro řešení potřeb nepostačují. I zde je, jako v každém typu diagnostiky, nutné zohlednit anamnézu života dítěte a jeho rodiny, což je v kontraindikaci izolované pobytové diagnostiky.

Řešením je tedy kvalitní a kontinuální vyhodnocování potřeb dítěte s aktivní spoluprací s dítětem a rodinou, stejně jako využitím multidisciplinárního týmu odborníků. Na měnící se nebo prohloubené potřeby dítěte je možné pružně reagovat zapojením specialistů, včetně oblasti dětského traumatu, attachmentu, chování, vzdělávání, zdraví a dalších. Děti tak není nutné vystavovat nadbytečným změnám a systémové zátěži.

‍

‍

‍

[1] § 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

‍