Ale víte že v České republice vyrůstá aktuálně téměř 8 tisíc dětí v ústavech? Že nemají tu možnost zažít co rodina je? Že nemají někoho, kdo by je měl nejraději na světě? Mají „tety“, které se o ně starají a mají je opravdu rády, jenže ony mají doma svoje děti, na kterých jim na světě záleží nejvíce.
Většina děti vyrůstá ve svých rodinách. A to je dobře. Každá rodina má své starosti, některé ale situaci samy nezvládají a potýkají se s opravdu závažnými problémy. A jak je možné, že někteří rodiče mají více problémů než jiní? Pomineme-li situace, které nemůžeme ovlivnit, jako je třeba přírodní katastrofa nebo nemoc, jsou rodiče, kteří v dětství nedostali to, co měli, chyběla jim láska, přijetí, bezpečí, zázemí a všechny další věci, které děti potřebují. Nebo se jim stalo něco, co sami nejsou schopni zpracovat, byli opuštění, zneužívání, týrání, zanedbáváni nebo sami vyrůstali v ústavu. Zkrátka to, co jsme v dětství nedostali, nemáme jak předat dát jako rodiče. Pak nevíme, jak dítě obejmout, jak si s ním hrát, jak mu pomoci se školou. Některé z těchto věcí, kterým mi odborníci říkáme rodičovské kompetence, se dají naučit. Dokonce se jich dá naučit většina.
Někdy stačí pomoc okolí. Tomu se říká neformální pomoc.
Pokud mluvíme o té formální, systémové, tak mluvíme o preventivních službách pro rodiny. Tyto služby můžou být různé, nejčastěji se jedná o služby sociální. Co je problémem u nás, je to, že jich není dostatek. Zkrátka rodina má problém a nemá se kam obrátit nebo o možnosti využít pomoc ani neví. A to, co by se vyplatilo všem, pomoc rodině hned v počátku, selhává.
Každé dva roky chodíme se svými dětmi na preventivní prohlídku k pediatrovi. Přijde nám to jako naprosto běžná součást našeho života, nijak to nezpochybňujeme, někteří z nás jsou dokonce rádi, že mají ujištění, že se jejich děti dobře vyvíjí. Pokud by někdo na tyto prohlídky nechodil, tak nám to přijde nezodpovědné. To je příklad zdravotní prevence, kterou zavedl stát před několika desítkami let a je to věc, která funguje ve všech místech v republice stejným způsobem. Prevence je v tomto případě základem zdravotní péče, je to nejlevnější a nejefektivnější způsob udržení zdravé dětské populace.
A víte, jak funguje sociální prevence? Zjednodušeně řečeno existuje páteř této prevence, a to jsou finanční příspěvky (např. dávky) a služby, a to především sociální služby.
V praxi to znamená, že když se např. rozvádíte a zůstanete sami s dětmi, sníží se vám příjem a stát je připraven vám pomoci finančně nebo poradenstvím, co můžete ve své situace dělat, kam se obrátit.
Horší situace by nastala, když byste rozvodem přišli i o bydlení. Tady byste narazili na jednu z „děr“ sociálního systému. A to neexistenci dostupného bydlení.
Další „dírou“ je, že některých oblastech, nejsou zdaleka dostupné všechny služby, které byste v danou chvíli potřebovali, nebo tam ty služby jsou, ale jsou úplně plné. Jen si představte, že vaše dcera začne mít problémy třeba s příjmem potravy a vy chcete samozřejmě situaci řešit hned. Naštěstí zjistíte, že ve vaší blízkosti je organizace, která se tímto tématem zabývá. Chcete se tam objednat, ale nabídnou vám termín až za půl roku. Přijde vám to absurdní? Ano, ale běžně se to děje. Kraj může tuto díru zalepit právě dobrým plánováním a investicí do preventivních služeb.
V některých rodinách děti zůstat přes veškerou snahu nemohou. Pro ně pak potřebujeme zajistit náhradní rodinu. A je to zase kraj, který je odpovědný za hledání náhradních rodin a celý další proces, který následuje.
A zdá se vám, že jdu oklikou na ty děti v ústavech? Jenže právě předchozí kroky vedou k tomu, aby dětí v ústavech končilo co nejméně.
A pro ty mohou kraje jako zřizovatelé změnit dětské domovy tak, aby opravdu vypadaly jako domovy. Komu z vás doma vaří kuchařka? Kolika z vás perou pradleny a uklízí uklízečky? V dětských domovech je to až na výjimky běžná praxe. Kraj může zařídit to, že děti budou bydlet v bytech, v domech, a ne ve vile s 30 dalšími dětmi, aby jejich život byl co nejvíce podobný životu v rodině. Aby třeba i tyto děti, které část svého dětství prožily v ústavu, byly schopny se jednou postarat o svoje děti.
Nečekejme na velké legislativní změny, už teď mohou kraje udělat většinu kroků k tomu, aby děti v jejich kraji vyrostly v dobré rodiče a kruh se přetrhl.
Má to smysl, děti jsou naše budoucnost.
Alena Svobodová
odborná konzultantka Nadace J&T
