Děti v náhradní rodinné péči si vlivem nepříznivých životních zkušeností v raném věku často utvářejí negativní sebeobraz. Vlivem traumatických zkušeností, mezi které počítáme i separaci od matky, ztrátu či nepřijetí vlastní biologickou rodinou, nemají příliš dobrou startovací pozici pro budování zdravé identity.
Tyto děti si často vytváří tzv. “špatné já“, kdy samy na sebe pohlíží jako na špatné, nehodné lásky, mají samy ze sebe negativní pocit a domnívají se, že vše špatné se jim v životě děje právě proto, že jsou samy špatné. To vše se pojí s nedůvěrou v dospělé, pro dítě je obtížné věřit, že ho může někdo milovat a že na něm někomu záleží.
V léčbě traumatu a tím i v rozvoji zdravé identity má nezastupitelnou roli právě zpracování historie dítěte. U dětí vyrůstajících v náhradní rodině to platí dvojnásob. Práce s historií a hledání kořenů umožňuje dítěti porozumět složitým událostem a zkušenostem v jeho životě. Díky tomu je pak schopno vidět i své silné stránky, pochopit, co vše zvládlo, ale i to, že za svůj osud nenese vinu ono samo. Vytvářením vlastního příběhu a skrz jeho zpracování má dítě šanci traumatické události přijmout, může například pochopit důvody, proč se o něj biologický rodič nemůže postarat. To mu umožní lépe pochopit své místo v náhradní rodině, což prohlubuje vztah k náhradním rodičům. Kromě toho pomáhá zpracování historie také utvářet pozitivní pohled na sebe, podporuje zdravé sebevědomí, a především umožňuje dítěti prožívat současnost bez přílišné zátěže minulosti.
Pro zpracování historie dnes existuje mnoho osvědčených nástrojů, které se navíc dají různě přetvářet a modifikovat s ohledem na konkrétní příběh daného dítěte. Pro všechny tyto nástroje je totiž naprosto zásadní individuální přístup, který reflektuje potřeby každého dítěte s ohledem na jeho zkušenosti, věk, aktuální situaci apod.
Jedním z nejrozšířenějších nástrojů je bezesporu Kniha života. Dítě za pomoci dospělého zpracovává osobní příběh do ucelené formy. Způsob zpracování této knihy volí samo dítě tak, jak je mu to příjemné, vybírá techniky, které ho baví, které se mu líbí. (Zkušení pracovníci jsou pro tyto případy vybaveni celým arzenálem výtvarných potřeb od samolepek, lepidel, třpytek, kartonů, fixek, razítek a všeho dalšího). Tvorba knihy života je sama o sobě delší a intenzivní proces, daleko významnější je ale jeho příprava. Na náhradních rodičích či doprovázejícím pracovníkovi dítěte leží totiž před samotnou tvorbou nelehký úkol. Musí vypátrat co nejvíce informací, údajů, fotografií a dalších artefaktů z historie dítěte. Cílem knihy života je totiž doslova poskládat celý životní příběh dítěte a zmapovat jeho dosavadní cestu životem. Velmi důležité je ale v průběhu tohoto procesu nechat dítěti dostatečný prostor pro to, aby vyjádřilo, jak dané chvíle prožívalo ono samo. Díky dospělému se pak může dítě k jednotlivým událostem vracet, učí se rozpoznávat a pojmenovávat emoce s nimi spojené, a především se učí těmto svým emocím porozumět. Na knize života je možné pracovat víceméně celý život, tedy postupně ji doplňovat dalšími mezníky v životě dítěte.
V praxi je například skvělé pozorovat, když knihu dítěte zakládají přechodní pěstouni, kteří knihu následně předávají pěstounům dlouhodobým, adoptivním rodičům či dalším pečujícím osobám. Díky tomu, že se dítě do nového domova stěhuje již s těmito vzpomínkami, minimalizuje se riziko, že by v životě dítěte vznikala další hluchá místa, kterým by dítě v budoucnu nemuselo rozumět.
Součástí zpracovávání knihy života mohou být i další techniky, které se však dají použít i samostatně. Jednou z takových technik je například Osa života, která stejně jako kniha života mapuje životní příběh dítěte. Životní události jsou, jak z názvu vyplývá, znázorňovány na ose či čáře, která pomáhá dítěti chápat události chronologicky. Může tak lépe chápat kontinuitu příběhu. Osu si dítě opět může dle libosti doplňovat kresbami a značkami. Osa života bývá někdy kombinována také společně s mapou, či kresbou domů. To je vhodné například u dětí, které se často stěhovaly, často střídaly prostředí i pečující osoby. Při kresbě domů lze využít například velkoformátové papíry, dítě tak může mezi jednotlivými domy de facto “procházet”, u čehož se klade velký důraz právě na zpracování pocitů a zážitků spojených s cestováním a stěhováním.
U menších dětí a složitých příběhů je možné vytvořit také tzv. Terapeutický příběh, tedy pohádku či příběh se zástupným hrdinou (například zvířátkem), kdy má dítě šanci odžívat příběh bezpečně prostřednictvím tohoto zástupce, se kterým se může vědomě i nevědomě identifikovat.
Na podobném principu funguje také metoda převzatá z Holandska pod názvem My backpack, která pomáhá dítěti odžít příběh prostřednictvím příběhu kačenky. Kromě toho, že při práci s touto metodou může dítě hovořit bezpečně přímo prostřednictvím plyšové kačenky (maňáska), může si v originálním počítačovém programu (např. formou omalovánek, komiksu) utvářet samotný příběh kačenky a zpracovávat tak jednotlivé události života, vzpomínat na místa, kde dříve pobývalo apod.
Jednou z nejvýznamnějších technik, která může opět doplnit Knihu života, je však tvorba rodokmenu dítěte či tzv. Stromu života. Strom života, a především proces jeho tvoření, umožní dítěti orientovat se ve svých kořenech. V historii dětí v náhradní rodinné péči se často objevuje větší množství osob a vztahů, které mohou být pro dítě těžko pochopitelné. Tvorba rodokmenu pomáhá nejen v orientaci právě v rodinných vztazích, ale významně slouží i k posílení identity dítěte, odpovídá totiž dítěti na nejzákladnější životní otázky “Kdo jsem” a “Odkud pocházím”. Pro tuto techniku je ideální, když se povede zajistit i informace (nejlépe i s fotografiemi) o osobách, se kterými se dítě nemělo možnost setkat. Různé genetické aspekty mu však umožní pochopit například vlastní vzhled, či se ztotožnit se sebou samým.
Je důležité si uvědomit, že u všech těchto technik je mnohem důležitější samotný proces tvoření než výsledek. V rámci procesu totiž dostává dítě prostor prožít emoce spojené s jednotlivými událostmi. Mělo by mít možnost truchlit nad ztrátami, které zažilo. Mělo by mít možnost bezpečně a bez jakéhokoliv hodnocení ostatních hovořit o zlých věcech ze své minulosti. Především by ale mělo dostat šanci vyplnit prázdná místa ve své historii. Právě to totiž pomáhá utvářet vlastí identitu dítěte.
