Při přemýšlení nad názvem tohoto příspěvku mě jako první napadlo „Jak v ČR funguje systém péče o ohrožené děti“. Ale jelikož systém znamená něco, co je uspořádané, co je provázaný celek, nabízí se otázka, zda lze péči o ohrožené děti v ČR skutečně nazvat systémem. Proč? To se pokusím vysvětlit v následujících řádcích.
Když se dítě dostane do obtížné situace, měl by stát jemu a jeho rodině pomoci, a to například formou služeb nebo dávek. Tato forma pomoci je nejlevnější a nejefektivnější. Pokud je i poté nutné umístit dítě mimo jeho rodinu, hledá se pro něj rodina náhradní. Pokud ani to není možné, umístí se dítě do ústavu. A přesto, že se jedná pořád o to samé dítě, spadají varianty řešení – tedy služby, dávky, náhradní rodina, ústav – do různých gesčních oblastí (sociálních věcí, školství, zdravotnictví). Že to nedává smysl? Nedává. Například ústavní péči zajišťují hned všechny tři resorty. Přitom má jít o to nahradit péči rodičů a cíl je tak vždycky stejný, takže by měla existovat jednotná síť zařízení, které ji zajišťují. Protože ani rodiče se nespecializují podle aktuální vývojové fáze svého dítěte a jeho potřeb, ale vždy aktuálně reagují na to, co je potřeba, a hledají podporu v existující síti služeb v běžném prostředí. A tak by měla fungovat i náhradní péče. To by bylo logické, jenže veřejná politika, zvlášť zatížená dědictvím socialistické zákonnosti, není vždycky logická. Aneb vítejte v České republice.
Pohled do historie
Pro lepší pochopení dnešního stavu je třeba se podívat do minulosti, a to hluboko do 50. let 20. století. Toto období bylo pro oblast péče o ohrožené děti velice zásadní a ovlivnilo ji do dnešních dnů. Po druhé světové válce patřily kojenecké ústavy a domovy pro malé děti (ve věku do tří let) pod Ministerstvo zdravotnictví, domovy pro předškolní a školní děti (tři až šest let, resp. šest až patnáct let) pod Ministerstvo sociální péče. Bylo přitom stanoveno, že děti při dosažení určité věkové hranice přejdou do jiného zařízení, aby jim bylo garantováno vzdělání a péče přiměřená jejich věku. V 50. letech docházelo k častým kompetenčním přesunům agendy mezi resorty. Vzhledem k tomu, že podle socialistického režimu žádné sociální problémy v tehdejším Československu neexistovaly, bylo v roce 1952 zrušeno Ministerstvo sociální péče. Toto ministerstvo bylo nahrazeno Ministerstvem pracovních sil, kam ovšem oblast péče o ohrožené děti nepatřila. Proto se tato agenda rozdělila mezi několik stávajících ministerstev. Ministerstvu školství připadly dětské útulky a domovy pro děti od tří do patnácti let, ústavy pro tělesně a mentálně postižené a agenda dětských rekreací. Ministerstvo spravedlnosti získalo tzv. výchovny dorostu (tehdy se používal termín „polepšovny“), Ministerstvo zdravotnictví zase jesle a dětské domovy pro děti do tří let věku a Ministerstvo vnitra dávky sociální pomoci. Samotnou sociálně-právní ochranu dětí (tedy to, co dnes vykonává OSPOD) zajišťovalo Ministerstvo spravedlnosti a později Ministerstvo školství a kultury. Během 50. a 60. let pak nadále průběžně docházelo k přesunům. Po revoluci vzniklo v roce 1990 nové Ministerstvo práce a sociální věcí pod které patřila zařízení pro dětí se zdravotním postižením, pod Ministerstvo školství patřily dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné i diagnostické ústavy a pod Ministerstvo zdravotnictví kojenecké ústavy. Zatímco na Slovensku už pár let po rozdělení republik došlo ke sjednocení péče o ohrožené děti pod jedno Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny, v České republice přetrvává roztříštěnost na půdorysu 50. let do dnešních dnů.
Aktuální rozdělení
V agendě pořád vládne roztříštěnost, podobně jako v 50. letech. Pod Ministerstvo práce a sociálních věcí patří krizová zařízení pro děti (jako např. Klokánek) a domovy, do kterých mohou být umístěny děti se zdravotním postižením. Tento resort také metodicky vede kraje a obce, které zajišťují prostřednictvím OSPOD agendu sociálně-právní ochrany a má také v působnosti sociální služby pro rodiny a děti. Patří sem také oblast náhradní rodinné péče a dávkové systémy. Pod resort Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy patří dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné a diagnostické ústavy. A Ministerstvo zdravotnictví má ve své gesci dětské domovy pro děti do tří let věku, které jsou známy i jako kojenecké ústavy či dětská centra.
Ve stručnosti lze říct, že v současnosti existují různá zařízení rozdělená do různých resortů podle věku a zaměření, mezi kterými se dítě může pohybovat. Dítě tak pendluje mezi zařízeními podle věku a nejčastěji pak podle toho, jak je hodnoceno jeho chování. Systém nezajišťuje, aby dítě vyrůstalo na jednom místě a „služby“ chodily za ním, ale ten, kdo se stěhuje a přechází mezi zařízeními „za službami“, je dítě.
Důsledky roztříštěnosti agendy
A co tato roztříštěnost znamená v praxi? Například to, že o tom, kam půjdou finanční prostředky v oblasti zajištění péče, se rozhoduje už na úrovni státního rozpočtu. Největší počet ústavních zařízení spadá pod Ministerstvo školství. Školství ale pod sebou zároveň nemá žádné alternativy, ať již v podobě podpory přirozené rodiny anebo rodiny náhradní, tak jako Ministerstvo práce a sociálních věcí. Získané prostředky tedy nemohou být flexibilně využity ve prospěch alternativ, jelikož to by znamenalo převést je do jiného resortu. Zkusme si představit státní rozpočet jako rozpočet jedné rodiny. Pokud se rodina rozhodne ušetřit na dovolenou, domluví se, že se zřekne několika koncertů a návštěv divadel, omezí výdaje na restaurace a oblečení a za ušetřené peníze si koupí dovolenou. To vše je možné jenom proto, že veškeré výdaje můžete ovlivňovat a efektivně přeskupovat v rámci jednoho „balíku peněz“. V agendě péče o děti to ale takto nefunguje. Protože každý resort bojuje za finance pro sebe a ušetřené peníze přerozděluje v rámci resortu. Přesunout peníze ušetřené například v ústavní péči na služby na podporu rodin nebo dávky prakticky není možné, protože se jedná o jiný resort a tedy jiný „balík“.
Resortní roztříštěnost má i zcela praktické dopady na přípravu státního rozpočtu, které vyznívají často absurdně. Na Ministerstvu financí řeší rozpočty ministerstev různá oddělení a každé ministerstvo jedná samo za sebe. Může se tak snadno stát, že Ministerstvo práce a sociálních věcí bude muset složitě obhajovat výdaje na náhradní rodinnou péči, zatímco Ministerstvo školství žádné problémy s vyjednáním prostředků pro ústavy mít nebude. Náhradní rodinná péče však má mít před tou ústavní přednost. To říká zákon. Jak se ale ta přednost projeví právě zde? Nijak. Protože toky peněz do jednotlivých částí systému nejsou propojené a navázané na společné cíle.
Z toho důvodu jsou už od 90. let patrné snahy o tzv. sjednocení systému, aby byla většina financí přerozdělována a koordinována z jednoho místa a aby byla kromě financí sjednocená kvalita všech služeb a jejich kontrola. Aby se posílila složka komunitních služeb a dávek, která je vždy levnější než řešit následky v podobě umístění dítěte do ústavní péče, a aby mohl vzniknout systém, který dokáže flexibilně reagovat a poskytovat služby podle toho, co děti a rodiny potřebují.
Nyní je podstatné, aby se věci hnuly kupředu a stát začal konat a změnil systém, který je pozůstatkem minulosti, protože Česká republika skutečně není tak bohatý stát, aby si mohla dovolit stav, který panuje v současnosti. A hlavně to dlužíme dětem, které v něm žijí. Je načase překonat všechny překážky, které sjednocení brání, ale o tom až v dalším blogu.
Zdroj:
FRANC, M, KNAPÍK J. Mezi pionýrským šátkem a mopedem: Děti, mládež a socialismus v českých zemích 1948-1970. 1 vyd. Praha: Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2890-7
