Petr Najman: Odebrání dětí má být až poslední možnost

Jste vystudovaný právník, a přestože jste pracoval i v advokátní kanceláři, pomoci ohroženým rodinám se věnujete téměř celý svůj profesní život. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Už na vysoké škole jsem tíhnul k tématu náhradní péče a k ohroženým dětem. Dokonce jsem na téma ústavní výchovy napsal i diplomovou práci. Práce v advokátní kanceláři byla dobrá životní zkušenost, ale věděl jsem, že to není směr, kterým bych se chtěl dál ubírat. Na nějaký čas jsem zakotvil na administrativní pozici v dětském domově a tam jsem se ještě více začal zajímat o téma péče o ohrožené děti a to, jak jim pomoci – ideálně ve vlastní biologické rodině. Vzhledem k tomu, že dětský domov jako školské zařízení mělo omezené možnosti v pomoci biologickým rodinám, rozhodli jsme se založit Valiku.

Vaše organizace se věnuje podpoře rodin, které se dostaly do složité situace, vy jim nabízíte sociálně aktivizační služby. Můžete vysvětlit, co si pod tím máme představit?

Valika poskytuje sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi již více než deset let v Karlovarském kraji. Zjednodušeně řečeno se jedná o pomoc a podporu rodinám, které se ocitly v tíživé sociální situaci a neumí si z ní poradit samy. Naše terénní sociální pracovnice pravidelně dojíždí do rodin a pomáhají rodičům zvyšovat jejich rodičovské kompetence.

Nabídka vaší pomoci je poměrně široká, co nejčastěji rodiny využívají, respektive potřebují?

Terénní sociální pracovnice rodinám pomáhají například s řešením finančních problémů, vyhledáváním odpovídajícího bydlení, hledáním práce, zvyšováním rodičovských dovedností směrem k přípravě dětí do školy, doprovodem na úřad atd.

Pracujete v jednom z regionů, který je nejvíce zatížen sociálními problémy, lze popsat, jak vypadá váš typický klient?

Typickým klientem je matka samoživitelka se dvěma dětmi, která žije ze sociálních dávek, snaží se naplňovat základní potřeby dětí, ale často na to nemá dostatečné kompetence, protože neměla šanci se je od nikoho naučit, např. kvůli tomu, že prošla ústavním zařízením nebo její matka nefungovala. Stále častěji se setkáváme s tím, že jde o transgenerační přenos, který je třeba se pokusit přetnout a umožnit dítěti začlenit se do běžné společnosti.

Jedním z důvodů, proč se děti dostávají do situace, kdy je společnost začne vnímat jako ohrožené, jsou nízké rodičovské kompetence jejich rodičů. Co přesně si pod tím představit?

Jak už jsem zmínil výše, jsou to schopnosti rodičů zabezpečit vývoj dítěte po všech jeho stránkách, naplnit jeho potřeby, aby jeho dětství bylo v rámci možností co nejkvalitnější. Jde např. o praktický nácvik péče o dítě, schopnost uvařit základní omáčky nebo jak pomoci dítěti připravit se do školy.  

Jak s takovými rodiči pracujete?

Velmi důležitá je motivace a navázání důvěry mezi pracovníkem a rodinou. Pokud je rodič motivovaný ke spolupráci a změně své situace, dá se říct, že půl je vyhráno. Je třeba stanovovat si „malé“ cíle, které jsou pro rodinu splnitelné. Jakmile je splní, je třeba toto ocenit a pracovat na dalších. Ve Valice fungujeme na terénní bázi, což znamená, že sociální pracovnice dojíždějí přímo do rodin. Je neocenitelné vidět rodinu, jak funguje ve svém přirozeném prostředí, a nastavit fungování přímo na míru rodině.

Často slýcháme, že se k rodinám dostane pomoc až pozdě a je potom mnohem těžší jejich situaci vyřešit, máte stejnou zkušenost?

Bohužel ano. Rodiny se k nám dostávají za pět minut dvanáct, kdy již skoro hrozí odebrání dětí z rodiny. Orgán sociálně-právní ochrany dětí často očekává změnu obratem. Zázraky neumíme, i když by se to čas od času hodilo. Pokud je rodina v problémech několik let, bude práce na zlepšení situace rodiny nějaký čas trvat. Pokud by byla rodina nakontaktována na službu dříve, nemusela by nastat situace, že bude hrozit odebrání dětí z rodiny.

Tady vidíme velký prostor pro zlepšení spolupráce poskytovatelů SAS a škol. Ve škole jsou několik hodin pět dnů v týdnu. Pedagogové mohou být prvními, kdo vyhodnotí situaci dítěti, a pokud budou mít znalost o místní síti podpůrných služeb, mohou rodině velmi pomoci.

Co brání tomu, aby se k rodině pomoc dostala dříve?

Nejspíš kapacita sociálních služeb, stále ještě neznalost lidí kolem dítěte, že existují služby na pomoc rodinám.

Mluvíte o neznalosti lidí kolem dítěte. Co má člověk udělat, když má obavy, že nějaké dítě v okolí se nemá dobře a rodina péči nezvládá? Může se obrátit třeba i na vás, protože stále ještě panují mýty, že „sociálka“ rodině dítě hned vezme.

Ano, určitě je možné se na nás obrátit, případně předat rodině kontakt na nás. Nekaždá rodina, která se aktuálně potýká s problémy, musí být v evidenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí a mít „ospoďáckou nálepku“. Je třeba stále připomínat, že není žádná ostuda říct si o pomoc a zabránit tak třeba rozdělení rodiny a umístění dětí do zařízení.

Analýza Nadace J&T z loňského roku poukázala na velkou souvislost mezi sociálními problémy, jako jsou exekuci či problémy s bydlením, a odebíráním dětí, a právě váš region je tímto velmi zatížen. Vidíte nějaké řešení, jak tento stav změnit?

To je těžká otázka. Kdybych nějaké řešení na místní úrovni viděl, už bych se ho snažil aplikovat. Asi vás zklamu, odpověď na tuhle otázku nemám. Jediné, co si myslím, že by mohlo pomoct, je ukázat dětem, proč je důležité vzdělání, co jim to může přinést, čemu vzděláním mohou předejít atd. Proto jsme také jako Valika členy Platformy pro včasnou péči, protože se domníváme, že čím dříve ohrožené dítě nastoupí např. do školky, tím je jeho startovací pozice pro další život lepší.

Upínáme se také na chystaný zákon o podpoře v bydlení, protože podle dostupných informací žije v bytové nouzi v Česku přes 150 tisíc lidí, a z toho jsou více než dvě třetiny rodiny s dětmi. I my velmi často řešíme, že rodina nemá kde bydlet nebo jsou bytové podmínky pro jakýkoli rozvoj dětí nedostačující. Pokud si někdo myslí, že šest lidí v garsonce je nějaké sci-fi, je na omylu. Problém je v tom, že málokterý pronajímatel bytu si chce do svého bytu nastěhovat například matku s pěti dětmi.

Do vašeho portfolia patří i program TRIPLE P, na čem je postaven?

Je důležité říci, že jsme se pro tento program rozhodli mimo jiné proto, že je založen na „tvrdých“ datech, 35 letech výzkumu a více než 385 evaluačních studiích. Program pozitivního rodičovství TRIPLE P, který jsme poslední dva roky ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví zaváděli v České republice, učí rodiče dovednosti potřebné k vybudování zdravých rodinných vztahů, zvládání nevhodného chování dětí a předcházení problémů při jejich výchově. Na základě zpětných vazeb od účastníků víme, že nejvíce oceňují na programu jednoduché a praktické strategie, např. jak omezit trestání ve výchově, jak snížit stres spojený s výchovou dětí a jak zvýšit komunikační dovednosti rodičů.

Kromě podpory vlastních rodin se zaměřujete také na tzv. doprovázení pěstounů. V současné době se právě řeší výše státního příspěvku, setkáváme se s reakcí, že jsou to zbytečně vyhozené peníze. Můžete vysvětlit, proč je právě doprovázení pěstounů tak důležité?

Kvalitní doprovázení, kdy klíčový pracovník je v pravidelném kontaktu jak s pěstouny, tak se svěřenými dětmi, dokáže předejít případným problémům v rodině. Pro pěstouny jsou doprovázející organizace servisním partnerem, aby jejich péče byla co nejkvalitnější a v případě potřeby zajistila odbornou pomoc například ve formě terapeutického rodičovství nebo doporučila pěstounovi vzdělávání, které mu pomůže zvládnout obtíže spojené s tím, že vychovávají přijaté dítě.

Poskytujete poradenství i těm, kteří uvažují o tom, že se stanou pěstouny. Co jako první poradíte člověku, který o takové možnosti přemýšlí? Jsou to praktické rady, co udělat, nebo s ním nejprve probíráte jeho důvody?

Zjistěte si co nejvíce ověřených informací, přečtěte si knížky, podívejte se na řadu dokumentů, které byly s touto problematikou natočeny jako Rodiče napořád či Plné hnízdo a promluvte si s nějakým pěstounem, který vám dá neocenitelné informace přímo z praxe.

Informativní schůzka většinou začíná rozhovorem o motivaci zájemců a od toho se odvíjí další směřování. Často vysvětluji rozdíly mezi pěstounskou péči a osvojením, jaká práva a povinnosti mají pěstouni atd. Zájemci se často také ptají, jak je to s biologickými rodiči – budou se muset s nimi vídat, pouštět si je domů atd. Zájemcům také zcela reálně říkáme, jaké potřeby mají děti, pro které se hledá náhradní rodina. Jsou to děti, které si prošly mnohdy nepěknými situacemi, a to jim způsobilo traumata, na jejichž léčení se budou muset pěstouni, ale i osvojitelé, zaměřit. Pomoci jim v tom může terapeutické rodičovství, které je právě jednou z možností, jak se naučit pomáhat zvládat obtíže dětí s poruchami citové vazby a vývojovým traumatem. Ve Valice jsme v únoru otevřeli první běh dlouhodobého kurzu terapeutického rodičovství pro pěstouny a osvojitele. Další běh plánujeme na září letošního roku.

Co je podle vás zásadní pro to, aby se člověk mohl stát pěstounem a aby přijetí nového dítěte do rodiny zvládnul?

Možná to bude znít tvrdě, ale člověk, který se chce stát pěstounem, musí mít zpracovanou svoji minulost, aby mohl pomáhat svěřenému dítěti, které do rodiny přijde s traumaty. Ideální pěstoun by měl být empatický, tolerantní a ochotný spolupracovat s odborníky.

‍

Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.

‍

Článek naleznete i zde: www.jtbanka.cz