Naštěstí doba pokročila a mnoho institucí a zařízení si uvědomuje, že si každé dítě, které se ocitne mimo vlastní rodinu, zaslouží podporu a pomoc odborníka. Ať už hovoříme o náhradní rodinné péči (pěstounské péči, o adoptivních rodinách aj.) nebo o ústavní péči, nenajdeme zde dítě, které by ve svém příběhu nemělo vepsáno něco, co potřebuje ošetřit, zpracovat a zahojit. Už to, že dítě vyrůstá mimo svou biologickou rodinu, je zátěž, se kterou se potřebuje nějak vyrovnat. Stejně tak potřebují podporu děti, které se ocitají mimo svou biologickou rodinu z různých důvodů pouze na dočasnou dobu (například děti v přechodné pěstounské péči, v krizových zařízeních apod.). Odloučení od rodiny a ztráta osoby, která o dítě pečovala (byť jen dočasná), často představuje pro dítě to největší zranění. V každé takové náhradní péči by proto odborná pomoc psychologa či terapeuta měla být samozřejmostí pro všechny děti. Včasnou pomocí a zpracováním náročných zážitků a situací je totiž možné předcházet prohlubování těchto dětských zranění a tím i dalším problémům v budoucnu.
Jak již bylo řečeno, prvotní zranění u dětí v náhradní péči představuje ztráta vztahu s rodičem. U většiny dětí v náhradní péči můžeme hovořit o tzv. poruše attachmentu, tedy poruše citové vazby. Narušení této vazby bývá zjednodušeně způsobeno absencí bezpečného vztahu s pečující osobou, ztrátou tohoto vztahu, odloučením od pečující osoby a v neposlední řadě různými formami zanedbávání, týrání či zneužívání. Zranění, kdy v prvních letech života nejsou potřeby dítěte syceny a kdy dítě jejich nedostatkem strádá, bývá dnes označováno také pojmem komplexní vývojové trauma. Takové trauma se pak u dítěte může projevovat různými způsoby – poruchami pozornosti, hyperaktivitou, úzkostmi, nočními děsy, uzavřeností, agresí, sebepoškozováním. Škála těchto projevů je obrovská, na každém dítěti totiž toto trauma zanechá jinou stopu, každé dítě své zranění jinak prožívá, jinak na něj reaguje. Společným jmenovatelem těchto zranění je často tzv. ”špatné já”, které se rozvíjí v důsledku těchto zranění a které se projevuje nedůvěrou ve svět, v lidi v něm i v sebe samého.
Děti, které mají špatné já, nevěří, že jsou dobré. Často se domnívají, že za špatné věci, které se jim v životě staly, si mohou samy, že jsou například důvodem toho, proč od nich rodiče odešli. Mají pocit, že jsou špatné a že si nezaslouží, aby byly milovány. Někdy se snaží všemi možnými způsoby zavděčit, někdy na blízké vztahy naopak rezignují. Dospělým, kteří se je snaží přesvědčit o opaku, nevěří a někdy se také snaží vytvářet takové situace, kterými si své pocity ověřují („Budeš mě ještě mít rád, pokud ti to provedu toto?“). Děti se špatným já mají také obtíže v poznávání a objevování světa, bojí se zkoušet nové věci, mají strach z vlastního selhání. Nevidí, že těmi, kdo selhali, jsou dospělí, nikoliv děti samotné.
Některé děti, které zažily ztrátu vztahu s rodičem, si mohou také vytvořit masku či jinou ochranu před světem. Snaží se svět i sebe přesvědčit, že už jim nikdo ublížit nemůže, že je ztráta dospělých nebolí, že vztah nepotřebují. Pod maskou „drsňáka“, někdy i „průšviháře“ se však skrývá často křehkost a zranění. Někdy bývá pro děti nejúčinnější ochranou také útok.
Všechny tyto projevy, a především jejich zranění, pak děti přivádí do terapie. To však často znamená, že je do terapie přivádí spíše rodiče či náhradní pečovatelé, kteří si již nevědí s dětmi rady.
Velmi účinnou možností terapie je tzv. nedirektivní terapie hrou, kde dítě (často poprvé ve svém složitém příběhu) přebírá kontrolu nad situací. Samo si rozhoduje, jak vymezený čas s terapeutem naplní, samo volí způsob a průběh hry. V těchto chvílích, kdy děti získají k terapeutovi důvěru, si často odžívají boj. Boj, který symbolizuje všechny jejich vnitřní boje. Boj, kdy dítě získává nad terapeutem moc. A také boj, kdy dítě ventiluje veškerý nahromaděný vztek, zoufalství i strach. Ať už si však děti v terapii odžívají cokoliv, důležité je pro ně to, že si náročné situace a emoce mohou odžít v bezpečném, nehodnotícím a přijímacím prostředí. Díky podpoře terapeuta se tak situacím učí porozumět a v ideálním případě se učí situaci tzv. přerámovat, tedy dívat se na ně z jiného úhlu. Učí se vidět svoje silné stránky a svoje schopnosti, které jim pomohly podobné situace ustát a v některých chvílích doslova přežít. Učí se věřit, že jsou silné a dobré.
Podpora a pomoc odborníků je u dětí v náhradní rodinné péči velmi důležitá (zvlášť u dětí se složitou historií), největší léčivou moc má však pro děti vztah s bezpečnou a milující osobou. Z toho jasně vyplývá, že největší šanci na uzdravení má dítě v přijímající, stabilní a láskyplné rodině.
