Většina lidí pochopitelně nemá zkušenosti s životem v dětských zařízeních a nedokáže si ho proto ani pořádně představit. V takovém případě si můžete zkusit vybavit, jak to funguje například na letních táborech. Každý den má jasný program a řád. Budíček, snídaně, dopolední program, oběd, odpolední program, večeře, večerní program, večerka. Některé části programu se opakují, jiné se vždy liší. Program je však dán vždy pro všechny. V ojedinělých případech o něm mohou děti hlasovat, ale následně se jej musí účastnit i ti, kteří hlasovali pro jinou možnost. Součástí každého dne je celotáborový nástup nebo komunita. Při organizovaných činnostech se děti většinou pohybují v okruhu svých družstev či oddílů, volné chvíle tráví s vrstevníky a přáteli. Do chodu tábora se zapojují prostřednictvím naplánovaných služeb, typicky pomáhají v kuchyni nebo při úklidu.
Možná teď nostalgicky vzpomínáte na pěkné táborové zážitky. Zkuste si ale vzpomenout i na momenty, které pro vás až tak příjemné nebyly. Mohlo jít přitom o cokoli – stesk po rodičích, averze vůči jiným táborníkům, nepoživatelné jídlo, nudný program, neustálý hluk, ani chvilka pro sebe, brzké budíčky a zbytečně časná večerka. Troufám si říct, že to vše se dalo skousnout s vidinou, že ještě pár dní a budete doma. Tuto možnost ovšem děti z dětských zařízení nemají. A přitom se mohou potýkat s obdobnými nesnázemi, s jakými jste se na táborech potýkali vy.
Děti z dětských zařízeních velice často odcházejí nepřipravené do běžného života. Na vině je současné nastavení systému ústavní péče, který přes všechny proklamace stále podporuje spíše velkokapacitní instituce. Simulovat chod běžných domácností je přitom v takovýchto institucích takřka nemožné.
Dochází tak vlastně k paradoxní situaci. Stát děti odebírá z rodin s odůvodněním, že jim v domácím prostředí není možné poskytnout podmínky pro řádnou výchovu a vývoj k tomu, aby se z nich jednou stali samostatně fungující a zodpovědní jedinci. Zároveň je ale umisťuje do systému, který jim to ve většině případů není schopen poskytnout o moc víc. Na vině jsou především už zmíněné prvky ústavnosti, které v zařízení, nehledě na jeho typ, velikost či kapacitu, vytváří ústavní kulturu. Ta se pak prolíná do jednotlivých sfér každodenního života dětí, typicky do organizace času, soukromí, samostatnosti, hledání a vyjadřování vlastní identity, stravování a dalších.
Na konkrétní projevy ústavní kultury budu poukazovat v dalších příspěvcích. Budu přitom vycházet z poznatků a zkušeností ze systematických návštěv dětských zařízení, které už od roku 2006 provádí Kancelář veřejného ochránce práv. Účelem těchto návštěv je ochrana před špatným zacházením s osobami omezenými na svobodě, mezi které spadají i děti s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou. Ono špatné zacházení může mít například podobu neprofesionálního jednání nebo dokonce násilí ze strany personálu, nezajištění ochrany před ublížením nebo zneužitím ze strany třetích osob, nerespektování práva na soukromí, práva na rodinný život (neoprávněné omezování kontaktu s rodinou), nerespektování sociální autonomie či práva dítěte na spoluúčast při rozhodování o vlastním životě a v neposlední řadě také nedostatečných materiálních podmínek.
Podrobnější informace naleznete na webových stránkách Kanceláře veřejného ochránce práv: https://www.ochrance.cz/pusobnost/dohled-nad-omezovanim-osobni-svobody/.
