Vyrůstal v dětském domově, a tak ví, co tu děti prožívají, co je trápí a jak je ústavní péče ovlivňuje v dalším životě. Proto spoluzaložil neziskovou organizaci Vteřina poté, která hájí práva dětí vyrůstajících v dětských domovech.
Existuje poměrně dost lidí, kteří dětství prožité v dětském domově tají. Proč jste se rozhodl o tomto tématu mluvit?
Protože někdo musí přijít a „šokovat“ společnost. Je pravda, že většina lidí, kteří si ústavní péčí prošli, o tom nechce mluvit, stydí se za to nebo má špatné vzpomínky. Uvědomil jsem si, že pokud o tématu nebudu mluvit veřejně, situaci nezměním. A proto jsem se rozhodl o své minulosti mluvit i na úkor mého vlastního soukromí.
Máte pocit, že by tento přístup mohl pomoci i ostatním? Že najednou uvidí, že v tom nejsou sami?
Je to tak. Já o tom hodně mluvím i na sociálních sítích, jezdím do dětských domovů, vzdělávám lidi ve svém okolí. A mnoho dětí z dětského domova mi píše, že jim to pomohlo. Někdy jim stačilo poradit v banálních věcech, dát jim najevo, že na život nejsou samy, že je někdo chápe. Proto za dětmi často jezdím, protože jim mohu pomoci svojí zkušenosti zvenčí, dodat jim odvahu nebo jim jen říci: „Nejste v tom sami.“
Mám zkušenost, že se někteří z nich rozhodnou zůstat v ústavu, studovat a neodejít do dospělé svobody, která je lákavá. Systém jim svazuje ruce a ostatně i vychovatelkám, které se snaží dělat pro děti maximum. Bohužel tím, že nemají velkou kompetenci, jsou často nespokojené a frustrované. A pak někdy dopadá samotná frustrace i na děti. Když je nějaký průšvih, ukáže se velký nepoměr mezi dětmi a vychovateli. Vychovatelé mohou ztratit práci, ale děti mohou ztratit celý život v podobě příležitostí, které se již nemusí opakovat, kontaktu s rodinou nebo možnosti studovat vysněnou školu a podobně.
Někdy je těžké vysvětlit lidem, kteří neznají dětské domovy, v čem je vlastně problém. Oni vidí hezky opravené domy se zahradou, krásné vybavení, fotky dětí z dovolených u moře a myslí si, že je dětem přece dobře, že to by ve své rodině neměly.
Velkým rozdílem je, že dítě v rodině má emočně a socializačně psychologickou podporu od rodičů, od svých blízkých, od někoho, kdo se soustředí jen na ně. Až na druhém místě je materialismus. Dítě v děcáku takovou podporu nemá, chybí mu přirozená vazba. A právě tato absence a nenaplnění této potřeby je vlastně systémem kompenzováno materiálními věcmi. Proto se děti upínají na materiální věci a k Vánocům chtějí nové telefony, tablety apod. Pak jsou to dovolené, výlety, super zážitky. Ale jsem přesvědčený, a mluvím z vlastní zkušenosti, že každé dítě by všemi deseti sáhlo raději po láskyplném vřelém obejmutí blízkou osobou a dodání sebedůvěry. To je totiž něco, co dítě v rodině bere jako samozřejmost, ale my děti z děcáku tuto samozřejmost nemáme. Celé to vytváří iluzi, že máme všechno, ale vlastně nemáme nic. Je to, jako když máte deset aut, zámek, chalupu a jste sám.
Děti v dětských domovech jsou samozřejmě za tyto zážitky rády, i já jsem byl rád, v hloubi duše jsem však cítil prázdnotu a osamělost. Systém je svázán pravidly a vy se stále musíte přizpůsobovat a v tom je problém systému, protože ten vás vlastně jen vychovává a vzdělává. A vy jako dítě z děcáku máte zakódované, že se musíte učit, že se musíte přizpůsobit, musíte mít pravidla, musíte se neustále někomu zodpovídat, abyste byl tím hodným dítětem.
Z dětského domova jste odešel před šesti lety. Mluvíte o pravidlech, nutnosti přizpůsobit se. Jak vypadá běžný provoz v domově ve srovnání s rodinou?
Nemáte vlastně téměř žádné soukromí, většinou jste v pokoji s dalšími dětmi. Vychovatelky mohou kdykoli do pokoje. Představte si kluka v pubertě, který se chce zavřít do svého vlastního světa a mít soukromí. Doma hodíte tašku do kouta, zavřete se a nic neřešíte. V domově neustále něco plníte, je to, jako byste byl pořád ve škole, každý vám neustále říká, co máte a nemáte dělat. Když jste tam jako návštěva, máte pocit, že je vše v pořádku, a myslíte si, že jsou děti vychované, slušné a spokojené. My jsme tam ale byly jen zlomené duše, které už ten boj dávno vzdaly, protože z nás systém vysál autenticitu, kreativitu. Proto máme potlačené emoce, které není dobré ukazovat okolí, protože budete působit jako slaboch.
Když se ocitnete v dětském domově, zpočátku nechápete, snažíte se systému vyhnout jakoukoli formou rebelie. Pobyt v děcáku je ale tak dlouhý, že si zvyknete, protože se nechcete dostávat do konfliktu, a to vede k pasivnímu přístupu k životu. Je to, jako když pomalu vaříte žábu v horké vodě. Taky si zvykne a uvaří se. Vychovatelé musí navíc plnit zákonem daný plán, co se musí jíst, musí řešit, proč něco nejíte, zapisovat spoustu věcí. To se přece v rodině nedělá. A proto není čas podporovat každé dítě individuálně.
Je právě nízké sebevědomí a nejistota největší problém, který si dítě nese do dospělého života?
Všechny tyto zkušenosti se systémem jsou přímou vstupenkou k vytvoření si programu chování v podobě chladného přístupu ve vztahu nebo větší absence empatie při hledání si nového zaměstnání, bydlení apod. Často mi kladli na srdce, že se musím přizpůsobit, nesmím porušovat pravidla. V takovém prostředí se ztrácí autenticita, zdravá drzost, která je pro dítě důležitá. Děti jsou pak jak ovce se sklopenýma ušima, nemají možnost, aby se v nich plně rozvinula jejich identita. A s tím traumatem, které v nich zůstává, se potýkají v samostatném životě. Nesou si ho na svých ramenou a nevědí, co si s tím počít. Důsledkem je, že to řeší agresivitou nebo jakýmkoli vztekem, který pak vede k průšvihům. Bohužel, tyto děti neměly možnost poznat samy sebe v přirozeném prostředí, své hranice. To je základním rozdílem mezi životem v rodině a životem v ústavu. Sociální i emoční zdatnost má zkrátka dítě v rodině větší než dítě z dětského domova. Samozřejmě to nelze říct plošně, ale většina dětí to tak má.
Vidím to sám na sobě – neuměl jsem argumentovat, neuvědomil jsem si, že je v pořádku s něčím nesouhlasit. V normální rodině řeknete, že něco nechcete, a máma vás respektuje. Je na vás napojená, nebude vás do všeho nutit. Na výjezdech se dětí ptám, proč šly na kuchaře. Jejich nejčastější odpovědí je: „Protože mi to řekla teta.“
S jakými dalšími problémy se děti z dětského domova potýkají?
Ze systému jsme zvyklí dávat najevo náklonost materiálnem, málokdy nás napadne přijít a jen tak někoho obejmout. Neumíme řešit rozchod, sednout si a promluvit si, v čem je problém. Někdo setrvává ve špatném vztahu, protože nechce nic měnit, raději zůstane v pseudojistotě, kterou zná, i když je špatná a destruktivní.
Občas slýchám i od pracovníků v domovech, že jsou tam děti spokojené a že by nechtěly jinam, ani do pěstounské péče. Co si o tom myslíte?
Nazval bych to spíše rezignací. Dítě nechce a nemá energii poznávat něco nového, seznamovat se s jiným systémem. V děcáku si prošlo procesem seznamování, šoku, smutku a rezignace do módu přežívání v systému. Neví, co ho čeká, protože nemá dost informací, a vnímá, že bude zase vytrženo z pseudospokojenosti, na kterou si zvyklo.
Dítě neví, co má od pěstounů čekat, může si myslet, že se nic moc nezmění, že je to jen trochu jiný děcák, tak proč si zvykat. Je to obava z něčeho nového. Když někdo žije dlouhodobě v toxickém prostředí a má možnost jít do lepšího, tak samotná změna je pro něj natolik náročná, že v tom prostředí raději zůstane.
V dětských domovech jsou dnes děti rozdělené do skupin, takzvaných rodinek. Ty fungují více samostatně, mají i vlastní zázemí, ale stále jsou společně v jedné budově. Je to výrazně jiné?
To je spíš iluze. Ve většině domovů je pořád jídelna, kde vám někdo vaří, prádelna, společné prostory, kde stejně děti tráví velkou část dne. Ale je třeba říct, že situace se mění a zlepšuje, a je to i díky tomu, že děti mají větší přístup k informacím přes sociální sítě, mohou si samy zjistit spoustu věcí, kontaktovat někoho z venku. Pomáhají v tom různé podpůrné organizace. A to se vracím na začátek, proč jsem se rozhodl o tom mluvit a podporovat svým příběhem různé organizace, které se to snaží změnit. S kamarády jsme založili neziskovou organizaci Vteřina poté, která hájí práva dětí, jež vyrůstají mimo rodinu. Některé se na nás obracejí s dotazy, jak mohou nějaké situace řešit. A změny se dějí i v systému, který samozřejmě lze změnit, ale bohužel jen velmi pomalu.
Jsou řešením cvičné nebo tréninkové byty, kde se dopívající děti učí žít více samostatně?
To je super nápad, ale přichází pozdě. Poslední rok před odchodem prostě normální život nedoženete. Vlastně samo o sobě je úchylné říci, že se dítě připravuje na odchod do dospělého života. Příprava na dospělost má být přirozený proces, a ne aktivita. Jako malé dítě, které se učí zkušeností, sáhne si na horká kamna a pamatuje si, že to nemůže dělat. V dětském domově dáme dítěti bílou rukavičku a sáhneme na ta kamna my, aby se nespálilo. A pak ho v 18 letech vyplivneme do rozžhavené trouby. Dětský domov z vás vymodeluje takovou pěknou kostičku, která se vejde kamkoli, ale není schopna měnit tvar.
Lepším řešení je, když dítě odmalička může žít v malé skupině v klasickém bytu. Najednou zjistí, že pračka nepere sama a že oběd se sám neuvaří. V děcáku přijdete, máte jídlo, řeknou vám, co máte dělat, seženou vám brigádu, není tam prostor na to, „zkus si to sám“. V bytě, kde je jen jedna skupina a ani za vychovateli nestojí zázemí velkého domu, je mnohem snazší nechat děti žít normálnější život. Vychovatelé se učí dávat dětem důvěru a mají na to větší prostor. A to je krásný přirozený model, kdy se vychovatel ptá a konečně se začíná zajímat, dítě má možnost přejít z pasivity do aktivního přístupu a vztah s vychovatelem se lepší. Znám to z vlastní zkušenosti, když jsem měl možnost bydlet v takovém bytě. Pokud dítě v takovém bytě vyrůstá od mala, má velký předpoklad, že se ve světě neztratí.
Vy jste ale v životě uspěl a ve vaší práci se vám daří. Jste úspěšný osobní trenér a manuální terapeut, máte stálou klientelu.
Svou práci dělám s radostí, na maximum a věřím ve své schopnosti, to mě nejvíc naplňuje. Původně jsem ale vystudoval zemědělku. Chtěl jsem dělat něco kreativního, ale domov mě v tom nepodpořil. Pak jsem si pragmaticky řekl, že zůstanu co nejdéle v ústavu, abych měl zázemí a mohl se co nejlépe připravit na život.
Nejste ovšem klasický trenér, nezaměřujete se jen na posílení svalů a zlepšení postavy, ale děláte i manuální terapie. Mohl byste vysvětlit, co je podstatou vašeho přístupu?
Snažím se ke každému přistupovat individuálně, s respektem. Každý člověk má jiné potřeby, jiné tělo. Vycházím hodně z konceptu neuromuskulární stabilizace profesora Pavla Koláře. Je to kombinace fyzioterapie se cviky s vlastní váhou, které připravuji každému klientovi na tělo. Nejprve se snažím vysvětlit, že je potřeba tzv. „tělem myslet“. Propojuji hlavu s tělem tak, že když budete chtít udělat nějaký cvik, musíte si ho nejprve představit v hlavě. Vlastně učím lidi, jak tělo používat, vysvětluji, co se v těle děje, když se nehýbe, a co se děje, když jste ve stresu. Pracuji i s tím, co člověk prožívá. Koneckonců tělo je odrazem našich emocí. Mou prací je učit člověka, aby uměl pracovat s tělem a emocemi. Například stres vám zavírá ramena a důsledkem toho pak mohou vznikat úzkosti nebo panické ataky. Proto se na lekci nejdříve ptám, jak se daný cvičenec má a co pro něj mohu v tu chvíli udělat.
Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.
Radek Laci
Je spoluzakladatel neziskové organizace Vteřina poté, která hájí práva dětí vyrůstajících v dětských domovech. Pořádá semináře, workshopy a přednášky zaměřené na lidská práva, ústavní péči a trénování.
Pracuje jako osobní trenér, manuální terapeut, bodyhacker těla a mysli. Ve svých trénincích se snaží především o propojení hlavy, těla a duše, jak na svých sociálních sítích, tak na webu radeklaci.cz
