To, že dlouhodobé pobyty dětí v institucích namísto rodinného prostředí jsou pro ně škodlivé, je již všeobecně známý fakt. Víte však, kdo už v 70. letech 20. století popsal procesy, které jsou pro taková zařízení typická? A jaký mají následně vliv na obyvatele těchto zařízení? Byl to významný americký sociolog Erving Goffman.
Erving Goffman je autorem teorie tzv. totální instituce. Tímto pojmem označuje instituce, v nichž jsou všechny stránky života obyvatel podřízeny a řízeny přísně stanovenými pravidly. Jedinci tu jsou po dlouhou dobu izolováni, jejich individualita je potlačena a jejich životy jsou plně v rukou vedení těchto institucí. Takovou institucí můžou být psychiatrické léčebny, domovy důchodců, věznice nebo různá ústavní zařízení pro děti.
V životě moderní společnosti je běžné, že každý z nás spí, tráví volný čas a pracuje na různých místech, s různými lidmi, v různých rolích, pod dohledem různých autorit. Ráno u snídaně jsme v roli rodiče, pak jsme cestující v tramvaji, v práci jsme pracovníci, kteří plní úkoly dle zadání šéfa, odpoledne jsme na setkání s přáteli v roli kamaráda.
Klíčový rys totální instituce je ten, že hranice těchto sfér života (soukromý život, volný čas, pracovní život a další) jsou smazány a odlišné potřeby velkého počtu lidí jsou naplňovány organizovaně. Ukažme si to na příkladu dětského domova se školou.
Dětský domov se školou (DDŠ) je zařízení, do kterého jsou umisťovány děti s nařízenou ústavní výchovou a děti s uloženou ochrannou výchovou. V zařízení jsou tedy děti, které z různých důvodů nemohly zůstat doma, nedopustily se protiprávního jednání, nanejvýš jednání, které bývá často označováno jako „rizikové“, a děti, které se dopustily protiprávního jednání a byla jim za to uložena ochranná výchova. Dětí s ochrannou výchovou však není mnoho. V roce 2020/2021 se jednalo o 4% všech dětí v tomto typu zařízení. Je tedy potřeba si uvědomit, že většina dětí v těchto zařízeních, jsou děti, které se nedopustily žádného protiprávního jednání a jejichž chování je reakcí na trauma nebo špatné zacházení, které prožily například v rodině nebo v jiné instituci. Jsou to zkrátka děti, které potřebují spíše podporu, naslouchání nebo individuální terapii, než režim založený primárně na přísném dohledu a skupinových pravidlech.
1) V totálních institucích jsou všechny činnosti provozovány na stejném místě a pod dozorem téže autority. V DDŠ je vše, tedy ubytovací zařízení, škola, jídelna i hřiště, umístěno v rámci jednoho areálu. Děti se tak vůbec nemusí vzdalovat za brány této instituce.
2) Každá fáze dne probíhá v rámci velké skupiny dalších osob, na něž je pohlíženo v principu stejně a které musí dělat veškeré věci společně. Děti v DDŠ například společně vstávají, snídají, odchází do školy, obědvají, věnují se volnočasovým aktivitám ve skupinách.
3) Všechny fáze denních aktivit jsou časově rozvržené a jedna aktivita navazuje na druhou. Celkový sled činností je vynucován systémem formálních pravidel a skupinou pracovníků instituce. Režim dne je obvykle součástí vnitřního řádu DDŠ s přesně rozvrženým plánem dne s časovým určením jednotlivých činností, jehož plnění je vyžadováno a dozorováno vychovateli a dalšími pracovníky DDŠ.
Samozřejmě lze namítnout, že i v běžném životě existují místa, jako jsou závodní jídelny nebo místa pro hromadné trávení volného času, ale zda a kdy tato místa navštívíme, je zcela na nás. Stejně tak existují situace, kdy mohou být všechny sféry života některých lidí soustředěny v rámci jednoho uzavřeného prostoru (např. rodiny žijící a pracující v horách), ale podstatné je, že tyto osoby nejsou systematicky kontrolovány.
Goffman uvádí, že v těchto institucích se typicky nachází velká organizovaná skupina, kterou nazývá chovanci, a několik osob dohlížejícího personálu. Chovanci obvykle v instituci žijí a mají omezený kontakt se světem za jejími zdmi; zatímco personál často pracuje v několika hodinových směnách a je integrován do společnosti ve vnějším světě.
Co se týká DDŠ, i zde existují přesně stanovené postupy a pravidla pro vycházky nebo například používání mobilního telefonu. Navíc právě vycházky či používání telefonu jsou často brány jako „odměna“, přičemž při porušení pravidel dochází k jejich omezení. Ačkoliv naprostá většina dětí zde se nedopustila protiprávního jednání, dochází k omezování jejich pohybu a jejich kontaktu s vnějším světem.
Dalším znakem podle Goffmana je to, že mezi oběma skupinami neprobíhá sdílení informací, zejména plánů týkajících se samotných chovanců. Chovanec je tedy vyloučen z rozhodování, jenž se týká jeho vlastního osudu, typicky např. neví, jak dlouho v instituci zůstane, či není aktérem plánování času či výběru aktivit. Vytváří se zde dva sociálně i kulturně odlišné světy, které fungují paralelně vedle sebe, ale jen málo se vzájemně prolínají.
Chovanci přichází do instituce s určitou „kulturou sebeprezentace“. Mají vlastní životní styl, styl oblékání a způsob chování, vykonávají činnosti, které pro ně byly až do okamžiku přijetí do instituce samozřejmostí. Všechny tyto věci tvořily podstatu „já“ každého chovance v prostředí, ve kterém žil. Po vstupu do instituce jsou však nuceni tato „specifika a odlišnosti“ odložit a přizpůsobit se pravidlům a řádu. Jejich osobnost je systematicky, i když často nezáměrně, umrtvována. Jsou přinuceni omezit své individuální „já“. Jako první jsou chovanci zbaveni svých rolí, které měli v běžném životě. U dětí V DDŠ jsou to např. role dítěte, sourozence, vnoučete, kamaráda, spolužáka, člena party. Pobyt v těchto institucích automaticky přerušuje plánování rolí, neboť chovanec je ve dne v noci separován od vnějšího světa, což může trvat i několik let.
V mnoha institucích jsou navíc návštěvy či vycházky mimo zařízení chovancům zprvu zcela zakázány, což způsobuje prvotní rozpojení s původními rolemi. V DDŠ, ale i jiných ústavních zařízeních pro děti, se tomuto procesu říká adaptační pobyt, kdy jsou z důvodu „adaptace“ na nové prostředí omezeny návštěvy rodiny, vycházky mimo zařízení, používání mobilního telefonu apod. V rámci přijímacího procesu jsou instituci poskytnuty veškeré doklady a informace o chovanci. Ti si mohou ponechat pouze část svých věci, je sepsán jejich osobní majetek určený k uskladnění, někdy následuje přidělení ústavního stejnokroje, seznámení s pravidly a umístění do pokoje. V případě DDŠ může např. dojít ke vstupním pohovorům se sociální pracovnicí, vychovatelem, následně etopedem. Poté se dítě přesouvá ke zdravotnici, která ho změří, zváží, přičemž všichni založí o dítěti složku (osobní, pedagogickou, zdravotní). Součástí složek jsou osobní dokumenty dítěte – občanský průkaz, karta pojištěnce, rodný list, zpráva z diagnostiky dítěte, vysvědčení, zpráva o zdravotním stavu, posudky apod.
I veškeré další činnosti jsou podrobeny dozoru ze strany personálu a je vyžadováno dodržování všech pravidel instituce.V DDŠ jsou pravidla, práva, povinnosti a postupy zpravidla vepsány do vnitřního řádu. Není výjimkou, že ve vnitřním řádu jsou podrobně popsána pravidla pro ty nejběžnější činnosti, např. jak se chovat v jídelně, kdy se smí a nesmí mluvit. Při organizaci pěších výletů jsou určovány maximální možné trasy v návaznosti na věk dětí, povolený typ obuvi na jednotlivé povrchy sportovišť, je určována délka telefonátů dítěte, dítě smí nosit pouze ústavní oblečení. Součástí je mnohdy také složitý systém tzv. hodnocení ve výchově, v rámci kterého jsou podrobně popsány výhody, odměny a tresty včetně bodového hodnocení. Jedná se např. o pochvalu ředitele, individuální vycházku v obci navíc, sladkosti pro jednotlivce, sladkosti pro skupinu, finanční odměna za dobré chování.
Cílem tohoto typu zařízení je, jak uvádějí vnitřní řády, „vytvářet optimální podmínky pro úspěšné zařazení dítěte do společnosti“.
Podle (nejenom) Goffmanovy teorie však platí, že čím lépe se dítě adaptuje na pobyt v instituci – akceptuje podrobný plán dne, plní veškeré úkoly, získává plusové body a výhody, nevyčnívá, potlačuje svou individualitu, chová se žádoucím způsobem a zcela se tím přizpůsobí instituci – tím hůře je pak schopno včlenit se do většinové společnosti za zdmi ústavu, rozhodovat o sobě, samo si určovat, co, kdy a jak bude dělat, a žít běžný život bez neustálého dozoru a kontroly.
I přesto, že vědecké poznatky o dopadech pobytů dětí v institucích jsou známy desítky let a následky vidíme v praxi, Česká republika i nadále udržuje, financuje a podporuje rozsáhlou síť těchto institucí.
Zdroj: GOFFMAN, Erving. Asylums: Essays on the Situation of Mental Patients and Other Inmates. Anchor Books, 1961
