Jak vypadá skutečná změna systému péče o ohrožené děti? Rozhovor s odbornicí, která stála u jedné z prvních transformací dětského domova v Česku, přináší osobní i profesní pohled na cestu od ústavní péče k životu „jako doma“. V článku se dotýkáme nejen praktických kroků změny, ale i emocí, překážek a naděje, které tento proces provází.
Mnoho let jste vedla dětský domov, který se jako jeden z prvních vydal cestou transformace. Co vás k tomu kroku vedlo?
Jednoznačně to byly potřeby dětí a podněty z týmu, jak zlepšit naši práci. Do dětského domova jsem přišla v době, kdy byly 3 rodinné skupiny v jedné budově s kuchařem, ekonomkou, bez sociálního pracovníka. Domov byl v obci, kterou kolegové nazývali obydlenou křižovatkou. Děti se bez auta nedostaly nikam. Když chtěl někdo do tanečních, musela jste zbytek dětí naložit do auta a jet s ním či zase pro něj. Stejně tak odpolední program měly všechny děti společný. Moje profesní a osobní nastavení je hodně o kvalitě, vyhodnocování a tím pádem i o změně. Ráda poslouchám, co klienti říkají a společně s nimi pojmenovávám jejich potřeby. Hodně se od nich učím. A tak to bylo i domově s dětmi, jejich rodinami a týmem kolegů.
Nedávno jste se ale rozhodla pozici ředitelky dětského domova, který jste úspěšně ztransformovala opustit, proč?
Z mojí strany se jednalo o promyšlený krok. Zastávám názor, že je pro organizaci zdravé, když se lidé na vedoucích pozicích po nějaké době mění. Jako ředitelka dětského domova jsem pracovala od roku 2006. Vždy jsem pracovala v soukromém zařízení, velkou součástí mých pracovních povinností bylo získávání finančních zdrojů, a to i na mzdy, to bylo velmi vyčerpávající. Neměla jsem tolik finančních prostředků, abych dopřála vychovatelům tolik, kolik si dle mého zaslouží. Dotace se nijak významně nezvyšovala, ale ceny úplně všeho rostly. Zároveň jsem dosáhla cílů, které jsem si stanovila. Všechny děti žijí v transformovaných domácnostech a mladí dospělí bydlí v samostatných bytech. Pracovní tým se rozšířil o pracovníky věnující se práci s rodinou a práci s dospívajícími. A tato práce se pro nás stala samozřejmostí. Já jsem však čím dál tím častěji začala narážet na limity pobytového zařízení.
Základem transformace je přestěhovat děti z velkých budov ústavů do bytů či rodinných domů v komunitě, to ale asi není vše, co je tou hlavní podstatou, o co při transformaci jde?
To máte pravdu, přestěhovat děti do bytů nestačí. Jde o to změnit způsob poskytování péče v takovém zařízení, snažit se o maximální možnou individualizaci péče na základě potřeb každého dítěte. Jednoduše třeba tím, že když někdo nejí koprovku, může si dát něco jiného. Nebo že někdo hraje fotbal a jiný chodí na kreslení. Všechny děti nemusí chodit k jedné psycholožce, ale mohou si to rozhodnout samy a případně si i vybrat, zda jim tato vyhovuje. Pro nás jsou to běžné věci, ale v dětském domově, kde je jídelna a pevně daný jídelníček, si obtížně domluvíte, že koprovku nechcete a rád si dáte to jen chleba s pomazánkou. Nebo že každý bude mít jiného psychologa. Mojí myšlenkou bylo i to, že děti, které zde žijí, jsou zde v tu chvíli doma. Je to jejich prostor – domov, třebaže přechodný. A do toho jejich prostoru je třeba vstupovat s obrovským respektem k nim a k jejich životními příběhu. Cílem je to, aby se děti v dětském domově mohly cítit bezpečně a přijatě.
Jak prakticky takový „nový“ domov funguje?
To je otázka spíše na ty, kteří tam žijí. V týmu jsme se vždy snažili o to, aby celá skupina fingovala co nejvíce jako rodina, jen jako rodina větší. To znamená, že v domečku nebo bytě bydlí například šest dětí a střídá se u nich tým tří stálých vychovatelů. Jejich práci doplňují asistenti pedagoga, sociální pracovník pro práci s rodinou a case manager pro práci s dospívajícími. Byt vypadá jako každý jiný byt, nejsou tam žádné cedulky s nápisem dětský domov, jídelna, prádelna. Dětí je míň a mají větší soukromí. Podílejí se na chodu domácnosti, nakupují, vaří, pečou, uklízí, perou. Učí se tak mnohem přirozeněji všechny dovednosti, které vedou k jejich soběstačnosti. Chodí do škol a kroužků mimo zařízení, přirozeně se tak zapojují do komunity. Fungují zkrátka podobně jako jejich vrstevníci.
V současné době změnou prochází řada dětských domovů v České republice, právě díky své zkušenosti mnohým z nich pomáháte v rámci Iniciativy 8000důvodů. Co s nimi nejčastěji řešíte? Jaké jsou ty největší nejistoty/obavy kolem přesunu dětí z ústavů do bytů?
Já bych moc ráda cenila zařízení, která se rozhodla do toho jít. Vím, kolik času a energie tomu musí kolegové věnovat nad rámec svých všech povinností, které mají. V zařízeních je velká řada motivovaných pracovníků, kteří se na tu změnu těší. Vidí v ní možnost zkvalitnit péči o děti, a hlavně možnost je lépe připravit na samostatné bytí. V provozu transformované domácnosti se některé věci učí děti zcela přirozeně. Nejčastěji řešíme právě jak to vše udělat. Vychovatelé mají zcela přirozené obavy, jak to zvládnou, když budou daleko od kolegů a bude na nich fungování celé rodinky včetně vaření. Pro všechny se jedná o velkou změnu jak pro dospělé, tak samozřejmě pro děti. Je proto třeba se všemi otevřeně komunikovat a obavách mluvit. Pracovníkům jsme poskytli vzdělávání, které se zaměřoval zejména na praktické otázky jak změnit způsob péče. Je skvělé, že některá zařízení již takovou zkušenost mají. Z toho se dá dobře odrazit. Ředitelé potřebují hlavně podporu od svých krajů.
Změna asi přináší větší nároky na vychovatele, nebudou mít za sebou tým, na který byli zvyklí v ústavu, musejí m noho věcí zkrátka vyřešit tady a teď. Může se zdát, že pro ně ta změna přináší spíš mínusy, je to ale opravdu tak?
O tomhle hodně mluvíme. Nevidím to jako mínusy. Vychovatelé potřebují znát své kompetence a zároveň potřebují znát svoji odpovědnost. Bylo by skvělé, pokud by i MŠMT reagovalo na tyto změny v systému péče o ohrožené děti a poskytlo pracovníkům v přímé péči jasné metodické vedení. Co často řešíme je právě odpovědnost za děti. Za mě je obrovský paradox, že dítě, které je po odebrání z původní rodiny umístěno do dětského domova, přichází o řadu možností získávat zkušenosti běžným bytím oproti dítěti, které je umístěno do pěstounské péče. Přitom jsou to stejné děti. Vezměte takové obyčejné věci jako mít klíče od domu, být někdy doma sám, chodit se sám koupat s kamarády k rybníku, dostat peníze a jít nakoupit pro všechny, jít ven a ne na vycházku…tím vším budujeme v dítěti jeho odpovědnost. Tyhle zkušenosti přeci děti potřebují. Řada kolegů to cítí stejně a ze strany krajů a ministerstva mi chybí jasné metodické vedení, které by řeklo ano, to je ta cesta a nic tím neporušujete a ani zaměstnance nevystavujete nějakému nebezpečí. To je změna, kterou podporujeme a dáváme jí jasnou zelenou.
Potřebují podle vás vychovatelé, kteří doposud pracovali v klasických dětských domovech, nějakou speciální přípravu? Potřebují získat nějaké nové dovednosti?
Řada kolegů je v zařízeních roky. Mají velké zkušenosti. Bylo by fajn jim tyto jejich zkušenosti zasadit do posledních poznatků neurobiologie, které máme Další vzdělávání v tématech jako je trauma, trauma-respektující přístup, vztahová vazba by bylo přínosem, který pracovníci kromě řešení praktického fungování malé domácnosti opravdu potřebují. Porozumět tomu, proč se děti chovají tak, jak se chovají. V posledních letech se věnuji tématu terapeutického (léčivého) rodičovství u dětí v náhradní rodinné péči. Velmi mě to oslovilo a dává mi to velký smysl i v zařízeních pro výkon ústavní výchovy. Bezpečí – to je první věc, kterou musíme zajistit. Někteří kolegové se ozvou a budou oponovat, že dítě u nich v bezpečí je. Ano, je, ale ví to to dítě? Důvěřuje tomu? Nebojí se mluvit o tom, co zažilo? Bezpečí u dětí s takovými životními zkušenostmi, jako mají děti v dětských domovech nevznikne tak, že dítěti už nic nehrozí. Bezpečí se buduje skrze vztah a přijetí.
Transformací dáváme dětem z dětských domovů žít podobně jako žijí jejich vrstevníci, přesto je to velká změna, která může budit obavy i v dětech samotných. Jsou i děti nějak připravovány? Je to důležité?
Je to moc důležité. Tyto děti prožívají změny složitěji než jejich vrstevníci. Proto je nesmírně důležité, aby byly s touto změnou průběžně seznamovány, měly možnost se k ní vyjádřit, zeptat se, na co potřebují, aby mohly říct, zda ji chtějí či ne. Pro některé děti, které žily v zařízení celý svůj život a do dospělosti a odchodu jim zbývají měsíce, je důležité vyhodnotit si, jak moc zatěžující pro ně změna bude. A je na místě, si říct, že pro tohoto skoro dospělého tato možnost třeba není vhodná, protože bude opravdu za pár měsíců odcházet nebo naopak, že je to pro něj dobré, protože mu to pomůže ve zvládnutí odchodu do samostatného života. Je to velmi individuální a spolurozhodovat by měl tým lidí včetně klíčového pracovníka dítěte, který dítě zná nejlépe. Seznámen by s tím měl být i pracovník OSPOD, který má dítě na starost.
O nutnosti změnit systém ústavní péče se mluví už dlouho, kde jsou jeho největší slabiny?
Slabiny nemá pouze ústavní péče, ale celý systém sociálně-právní ochrany děti. Velká a včasná podpora původních rodin je za mě zásadní pro to, aby se podařilo snižovat počty dětí v ústavní výchově. V systému ochrany dětí proto potřebujeme posílit služby, které rodinám mohou pomoci zvládnout složité a náročné období, aniž bychom museli dítě odebrat. Pobytová péče stále není plně ztransformovaná a mnoho dětí stále žije v ústavním modelu. Systém také bojuje s nedostatkem pracovníků. Jedná se o vysoce odbornou práci, která je v současné chvíli nedoceněná. Kolegové často bojují s tím, že práce vychovatele a asistenta pedagoga je finančně neuspokojivá, chybí jim dostatečná podpora. Sehnat pracovníky je tedy složité.
Ústavní péče by vlastně u žádného dítěte nemělo být trvale řešení. Stále by se mělo pracovat na tom, aby vyrůstalo v rodinném prostředí, nejlépe ve své vlastní rodině. Dětské domovy by proto měly spolupracovat i s rodinami, děje se to?
Já věřím, že ano. Ústavní péče musí být opravdu tím posledním řešením situace dítě a navíc by nemělo jít o řešení trvalé, je potřeba pracovat s tom, by se dítě mohlo vrátit domů. Ne vždy se to zcela daří, ale kolegové v posledních letech hodně mluví o tom, že nyní jezdí více dětí na pobyty do rodin, než tomu bylo dříve. A tak usuzuji, že je to tím, že se zařízení více otvírají právě práci s rodinou. V posledních letech se proškolování zaměstnanců v tomto tématu věnovala hodně například Nadace Terezy Maxové dětem. Já mám sama zpětnou vazbu ze zařízení, kde jsme společně na tématu práce s rodinou hodně pracovali, že se to daří. Zpráva, že měly děti v domově možnost slavit narozeniny s mámou, je vždycky skvělá. Protože dříve o opravdu nebylo běžné.
Může v tom nějak pozitivně zafungovat právě to, když děti budou žít mimo ústavní zdi? Neusnadní to práci s rodinou?
Umím se představit, že ano. Například v Pardubickém kraji mi kolegové popisovali, že když se rodinná skupina přestěhovala z velké budovy, kde byla ředitelna, kancelář ekonoma, sociální pracovnice, do bytu v běžné zástavbě, začala jedna maminka chodit častěji. Sama paní ředitelka to vnímala tak, že nemusela být konfrontována s tolika lidmi, šla rovnou za dítětem. Pomohlo jí to zbavit se ostychu, obav, navštívit dítě pro ni tak bylo mnohem jednodušší. A právě zjednodušení kontaktu je pro posílení vztahu velmi důležité.
A co by ještě pomohlo k tomu, aby se děti mohly do rodin skutečně vracet?
Jak už jsem říkala, pokud chceme, aby se děti do ústavní péče nedostávaly nebo se z ní mohly do rodin vracet, musí se dostat opravdové pomoci jejich rodinám.
Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.
Článek naleznete i zde: www.jtbank.cz
