Týrání dětí může mít mnoho podob

Vaše organizace pomáhá kromě jiného dětem, které zažívají domácí násilí. Jak moc se v souvislosti s covidovou pandemií situace zhoršila?

Obecně se u lidí zvýšila míra stresu, s čímž souvisí i nárůst počtu případů domácího násilí, které se za poslední dva roky zvýšilo až o 50 procent. Mluvíme sice o domácím násilí obecně, nicméně i násilí páchané na jednom z rodičů má velký dopad na psychiku dětí. Ze života jim mizí pohoda a pocity štěstí a nahrazují je depresivní myšlenky. Za poslední půlrok pozoruji tak o 30 procent více případů myšlenek na sebevraždu či pokusů o sebevraždu u mladých lidí. Je to obrovský nárůst.

U mladistvých, kteří přicházejí k nám do krizového centra, pozorujeme zvýšenou míru stresu, mladí cítí nejistotu v životě, mají strach, co bude v budoucnosti, a větší potřebu ptát se po smyslu života. Řeší hodně hluboká témata, která vlastně nejsou úplně adekvátní jejich věku.

‍

Miroslav Bubeník
Pracuje jako vedoucí odborného týmu psychologické poradny a dětského krizového centra Nomia, z. ú., Hradec Králové. V psychoterapeutické praxi se věnuje práci s traumatem u dětí a dospělých, psychodiagnostice a neuropsychologii. Při práci s rodiči a jejich dětmi využívá díla J. A. Komenského. V létě rád jezdí na motorce a v zimě plave v ledové vodě v přírodě.

Odpovídá tomu podle vás míra zájmu státu?

Podle mého názoru ne. Samozřejmě vidím dobré aktivity například na úrovni Úřadu vlády, kde jsou v některých výborech skvělí odborníci, což mi dává naději. Nicméně politická sféra obecně vnímá často sociální služby jako darmožrouty. Omlouvám se za ten výraz. Ale já si myslím, že stabilní stát musí mít v první řadě v pořádku sociální sféru. Já nevím, v čem je problém, jestli je to jen nedostatek peněz, nebo je to skutečně tím, že na tento problém a služby není nahlíženo jako na důležitou hodnotu.

Jak se to odráží ve vaší praxi?

Právě finanční stabilita je pro nás problém. V našem centru mimo jiné poskytujeme pomoc týraným dětem, obětem domácího násilí, pracujeme s rodinou, máme mobilní poradnu, díky které se snažíme pomáhat i v hůře dostupných oblastech. Máme v týmu tři dětské psychology, měli jsme dorostového psychiatra – my potřebujeme takovýto odborný tým, ale nejsme schopni ho dlouhodobě zaplatit. Udržet odborný tým a dostupnost péče na špičkové úrovni je čím dál tím větší problém. Přitom je to rozhodně ta nejlevnější varianta.

V praxi trvá v průměru až šest let, než se týranému dítěti dostane pomoci. Proč se dítě dostává do péče odborníků až tak pozdě?

Je to dáno spíše tím, že společnost stále není nastavena tyto problémy řešit. Záleží také na tom, o jakém násilí mluvíme – zda je dítě vystaveno fyzickému týrání, nebo jde třeba o týrání v souvislosti s konfliktním rozvodem rodičů a dopadem na dítě. Někdy máme například problém prokázat šikanu. Jako by se ředitelé báli, že budou mít nálepku, že mají na škole šikanu, a tak se řešení vyhýbají a snaží se problému spíše nenápadně zbavit a dělat, že není. Možná to souvisí i s nedostatečnou edukací odborníků, kteří se s dětmi setkávají. Je důležité vzdělávat je, aby dokázali rozeznat symptomy traumatu u dítěte. V případě domácího násilí může trvat dlouho, než se třeba maminka odhodlá situaci řešit, a dítě v tom potom vyrůstá. Někdy je to problém i ve společnosti, která má pocit, že se to dnes s dětmi přehání a že se jim nic neděje. Objevují se názory typu, že přece všechno mají, chodí dobře oblečené a jsou rozmazlené. Je to podle mě stále dědictví doby, ve které jsme vyrůstali.

Proč to ale trvá tak dlouho i v případě týrání samotného dítěte rodičem?

V případě, kdy rodič dítě cíleně týrá, většinou zároveň disponuje určitou inteligencí a dokáže problém před okolím dlouho skrývat. Nejhorší kombinace je vysoká inteligence a špatný charakter. Rodič se vyhýbá lékařům a dalším místům, kde je riziko, že by se na týrání mohlo přijít. Nicméně i zde je potřebná edukace lékařů. My učíme na lékařské fakultě mladé budoucí doktory rozpoznat rané symptomy traumatu u týraného dítěte a nevěřila byste, jak neznámé téma to i pro vyšší ročníky je. Zejména pediatři by měli mít nástroje na včasné rozeznání problému. Problematika není tak jednoduchá, jak se zdá. Příznaky mohou být velmi skryté a lékaře nenapadne se na ně dívat. Ale musím říci, že právě mladí lékaři mají velký zájem. Děláme s nimi různá psychologická cvičení, kdy si zažijí traumatické prožívání dítěte a mnohem lépe se jim pak identifikuje.

Obecně panuje představa, že děti ohrožuje týrání ve formě psychické či fyzické. Jsou ale ještě další oblasti, které jsou zařazovány pod pojem týrání dětí?

Běžná představa je, že týrání má pouze podobu bití dítěte. Potkáváme ale děti, které zažívají stejné věci jako ženy v oblasti domácího násilí, které kromě bití zažívají i ponižování. Děti tak slýchají, že jsou neschopné, nic v životě nedokážou, nic neumí… Tyto výroky mohou mít fatální následky. Může sem patřit i ekonomické týrání, kdy rodič dítěti vyhrožuje, že mu nic nekoupí, protože zlobilo. Co se týká sociální oblasti, zde jde o přehnané omezování sociálních kontaktů, zákaz kroužků či o izolaci dítěte. Samozřejmě sem patří také pohlavní zneužívání.

Někdy se týrání objevuje v souvislosti s rozvodem rodičů. Rodiče zatáhnou dítě do sporu a používají ho jako zbraň nebo štít. Například i abnormálně časté docházení k lékařům, kdy se jeden z rodičů snaží získat argumenty, že dítě prožívá trauma z druhého rodiče, a sbírá lékařské zprávy, lze považovat za týrání dítěte. Zajímavé ale je, že někdy je těžké přesvědčit odborníky, že trestný čin týrání svěřené osoby není jen bití, ale právě i psychické týrání.

Mají rodiče, kteří své děti týrají, některé společné rysy?

Určitě. Je to určitá nezralost osobnosti, nevyrovnanost. Pokud má rodič problémy s regulací emocí, je afektovaný, tak se to samozřejmě prolíná i do výchovy dítěte. Porucha vztahové či citové vazby, která se tvoří v dětství, se samozřejmě projeví určitým chováním v dospělosti např. při výchově dítěte. Potvrzuje se, že řada rodičů zažívala násilí v dětství. Jan Amos Komenský přirovnává mozek dítěte k rozehřátému vosku a cokoli do něho vtisknete, zůstává v něm po celý život.

U rozvodů je společná jakási potřeba satisfakce, potřeba vrátit to přes dítě tomu druhému. Dítě se stává nástrojem pomsty. A rodič v tu chvíli ztrácí schopnost vidět, že ničí spíš dítě. A i to je forma týrání, jen si to málo lidí uvědomuje.

Dokážete rozpoznat, kdy je šance, že rodič své chování vůči dítěti změní?

Ne na prvním setkání, ale pokud máme rodinu v péči delší dobu, rozeznat to lze. Záleží samozřejmě na kontextu. Pokud ale rodič pořád prezentuje to, že dítě je špatné, a za řadu měsíců nedojde v jeho přemýšlení k žádné změně, chybí mu sebereflexe, jakákoli pokora, zarputile obviňuje okolí, chybí jakékoli sebehodnocení, že i on může dělat něco špatně, tam si po pár měsících říkám, že naše práce asi nebude mít smysl. Prostě chybí jakákoli úrodná půda, na které by něco vyrostlo.

Potom máme naopak rodiče, kteří si svou roli a vliv uvědomí, pak je to první krok ke změně. Já například ukazuji rodičům skeny mozku dětí s organickým poškozením po hádkách rodičů. A maminka se pak rozpláče a říká, že to dělala špatně. Takoví rodiče jsou schopni vnitřní sebereflexe, jakéhosi usebrání se. U nich poznáte, že mají své dítě opravdu rádi. Uvědomí si, že něco je třeba dělat jinak, a pak existuje velká naděje, že na sobě budou opravdu pracovat.

Existují nějaké jasné signály svědčící o tom, že se v rodině něco děje? Kdy by měl člověk zpozornět?

Jsem schopen rozpoznat, že se něco možná děje podle vzezření dětí, jak chodí oblečeny a jak se k nim rodiče chovají. Nemluvím teď o jednorázovém výkyvu, ale spíše o dlouhodobém stejném přístupu, chování mezi rodiči před dětmi. Vypovídající je také velká agresivita dětí samotných vůči okolí, protože jeden ze symptomů posttraumatu je agrese. Je potřeba se vždy podívat za chování toho dítěte, a ne jen na samotné chování, které nás může mást. Učitelé třeba říkají, že dítě je potížista, ale ono často není potížista, jen má problém v jiné oblasti. Za jeho agresivitou se mohou tedy schovávat velké problémy. Pozorovat bychom ale měli i extrémní vyhýbavost, kdy se dítě straní ostatních.

Pokud tyto indicie vidím, je důležité, jak zareaguji – jestli to nechám být, nebo si řeknu, že to není úplně v pořádku. Neměl bych podceňovat, co ke mně doléhá a jak to na mě působí. Musím mít nějakou odpovědnost i vůči okolí.

Člověk se zároveň ale často bojí, že rodině ublíží. Jak co nejvhodněji reagovat?

To je velmi těžká otázka. Nejlepší cesta je s dobrým úmyslem nabídnout pomoc. Mít odvahu přijít opravdu přátelsky, ne poučovat, ne hodnotit, ale skutečně nabídnout pomoc. Lidé mají zvyk jít za druhým a pokárat ho, udělat ho vinným, a to většinou nefunguje. Samozřejmě je potřeba počítat s tím, že můžu být odmítnut a třeba i velmi silně. Já bych ale, pokud to situace nevyžaduje, nedělal něco za zády rodiče, ale skutečně se snažil problém řešit i s ním. Transparentnost a odvahu považuji za dva důležité aspekty. Pokud vidím, že dítě strádá, měl bych mít odvahu s tím něco udělat.

Nedávná debata ukázala, že fyzické tresty jsou stále velké téma a pro mnoho lidí zcela akceptovatelná součást výchovy. Proč si myslíte, že je česká společnost tak tolerantní k používání fyzických trestů?

Myslím si, že naše společnost je tolerantní k násilí obecně, a dokonce pouští násilí do éteru a ani si neuvědomuje, že to je násilí. My ho vlastně necháme proklamovat bez adekvátní reakce. Komenský říká, že první aspekt dobré výchovy je dobrý příklad v dospělých. Když jsou ale například politici schopni se pofackovat v parlamentu či používat veřejně ta nejhorší slova a za tím nenásleduje silná reflexe, že to takto nejde, tak co vlastně potom čekáme od ostatních? A co čekáme od dětí? Je třeba si uvědomit, že i z těchto dětí vyrostou jednou politici, lékaři a lidé, kteří povedou společnost. Ryba vždycky smrdí od hlavy. V tomto smyslu od dospělých, od politických špiček, od celebrit…

Považujete zákon týkající se zákazu používání trestů za nezbytný?

Nejenom naše společnost má tendenci se pohybovat v extrémech, je potřeba diskuse, kde si budou aktéři skutečně naslouchat. Takový zákon je určitě velmi důležitý ve smyslu vzkazu rodičům, co je a co není v pořádku. Zároveň je důležité říct rodiči, jak se v dané situaci chovat jinak, jak to dělat správně. Protože řada rodičů opravdu neví, jak to dělat správně. Co je efektivní výchova, aby děti měly hranice. Komenský říká, že pokud děti nemají hranice, je to jako mlýn bez vody. Zároveň tvrdí, že žádným násilím a bitím nedonutíme dítě k tomu, aby se učilo. Tedy důležité je říci rodičům, že něco není v pořádku, ale zároveň jim poskytnout podporu v tom, aby se naučili, jak to mohou dělat jinak.

Nadace J&T podporuje centrum Nomia dlouhodobě. V roce 2017 podpořila provoz Dětského krizového centra, v roce 2019 rozvíjení metody Play Therapy a medializaci problematiky násilí na dětech, od roku 2020 pak přispívá na projekt Výjezdní psychologické poradny pro oběti násilí. Nomia je od konce loňského roku držitelem značky spolehlivosti.

‍

Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.

‍