Mílovými kroky z komfortní zóny
V České republice máme zaběhlý masivní systém péče o ohrožené děti. Ústavní péče je jeho součástí. Změna jeho směřování by znamenala zásadní výstup z komfortní zóny. Úpravu procesů, zažitých pravidel, práce mnoha lidí, potřebu hledání a vzdělávání náhradních rodičů, ale hlavně změnu postojů. Zkrátka nic jednoduchého.
Ani my vám tu teď nepředložíme návod, který by lusknutím prstů fungoval. Žádné instantní řešení totiž neexistuje. Můžeme se ale podívat na různé přístupy a cesty. A proto bychom vám rádi některé z nich přiblížili. Možná v nich najdeme průsečíky, které by se i v Česku mohly ujmout. Nebo se poučíme ze slepých uliček, kterými jiní už jednou prošli.
Inspirace u sousedů
Pojďme začít na Slovensku. Slovensko je pro nás mimořádně zajímavé, protože tamní systém péče o ohrožené děti vycházel ze stejných právních norem, tradic i společenského přístupu jako u nás.
Do roku 1992 bylo Česko i Slovensko v oblasti péče o ohrožené děti vázáno stejnými zákony. V následujících letech se ale každý stát vydal jiným směrem. Zatímco u nás se pokračovalo v umisťování dětí do ústavní péče, tedy v systému nastaveném minulým režimem, pouze s dílčími úpravami, Slovensko se vydalo cestou transformace systému, kdy začalo směřovat ohrožené děti primárně do náhradních rodin. Hned v prvních letech po rozdělení federace došlo na Slovensku ke dvěma důležitým změnám. Systém péče o ohrožené děti byl sjednocen pod Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny a bylo vydefinováno profesionální rodičovství. Nabízíme vám 3 zajímavé momenty tohoto procesu.
1993: Profesionální rodičovství
Na začátku je třeba říci, že profesionální rodič není ekvivalentem českého pěstouna. Do jisté míry se mu podobá přechodné pěstounství. Hlavní rozdíl je v tom, že profesionální rodiče jsou zaměstnanci dětských domovů a profesionální rodina je organizačně součástí dětského domova. Profesionálními rodiči se mohli stát jak tehdejší zaměstnanci dětských domovů (nejen odborný personál, ale i další pracovníci), tak zájemci z široké veřejnosti, kteří splňovali požadavky na výkon nového povolání jako např. vzdělávání. Je-li profesionálním rodičem jednotlivec, může pečovat o 1-3 děti. Jsou-li profesionálními rodiči manželé, poskytují péči 2-6 dětem.
Úskalím této formy péče je však to, že z právního hlediska je profesionální rodičovství formou ústavní péče a z hlediska dítěte se jedná o rodinnou péči, nebo péči poskytovanou v rodině. Problémem je také nedostatečné financování profesionálního rodičovství, nízké příspěvky na děti a absence jejich pravidelné valorizace, nedostatečné zajištění rodin při přebírání dítěte a v začátcích poskytování péče.
Pěstounství na přechodnou dobu (ČR) versus profesionální rodičovství (SR)
Do jisté míry by se tyto podoby náhradního rodičovství daly považovat za ekvivalent. Na rozdíl od slovenského profesionálního rodiče ovšem pěstouni nepobírají mzdu, ale dávky pěstounské péče a místo podpory dětského domova je má podporovat doprovázející organizace, se kterou musí mít uzavřenou dohodu.
Velkým rozdílem je také to, že u přechodného pěstouna existuje zákonný limit délky pobytu dítěte. Jinak řečeno, pokud se do zákonem dané doby nepodaří situaci dítěte vyřešit a dítě se nebude vracet do své původní rodiny a současně se nenajdou dlouhodobí pěstouni, může být umístěno do ústavní péče. Na Slovensku takový zákonný limit neexistuje.
1996: Sloučení pod jedno ministerstvo
Sociální práce a ústavní zařízení začaly spadat pod jeden resort. To značně zpřehlednilo a zjednodušilo řadu procesů v rámci systému péče o ohrožené děti. Týkalo se institucí i náhradních forem rodiny. Ani tento proces se ale neobešel bez protestů odpůrců a problémů.
Vzpomínky tehdejší ministryně práce Oľgy Keltošové
"Podstatné změny se odehrály především v roce 1996. Na začátku jsme byli nemile překvapeni postoji části ředitelů a vícero pracovníků dětských domovů, kteří nesouhlasili s přechodem pod resort sociálních věcí, spisovali petice a organizovali protesty proti přechodu pod naše ministerstvo. Argumentovali především tím, že oni nejsou sociální pracovníci, tedy že dětské domovy mají zůstat jen „edukačními zařízeními“. Naší vizí však byla snaha vytvořit v dětských domovech stejné či obdobné životní podmínky a sociálně rodinné prostředí, jaké jsme budovali v ostatních sociálních zařízeních vznikajícího systému sociální pomoci. Často jsme se setkávali s lidmi z dětských domovů a vysvětlovali jsme jim nové přístupy k sociální transformaci. Odpůrci změn šířili poplašné zprávy, že budeme snižovat platy, že přechod pod nový resort jim přinese další sociální nevýhody."
1999: Virtuální dětský domov
V roce 1999 proběhl pilotní projekt transformace dětského domova Necpaly. Jeho cílem bylo umístit 30 dětí z domova do profesionálních rodin a uzavřít jednu ze dvou budov. Zaměstnanci měli začít o děti pečovat u sebe doma a původní dětský domov jim měl dál poskytovat podporu a zázemí. I přes různé obtíže dopadl projekt dobře a díky snaze několika neziskových organizací začaly na Slovensku postupně vznikat další virtuální dětské domovy. Tento systém funguje dodnes.
Vzpomínky ředitelky dětského domova v Necpalech
„První začátky byly velmi, velmi těžké. Ze strany pracovníků bylo nepochopení, vzpoury, výhrůžky, vyčítání. Změny v dětském domově měly i širší dopad na obec, např. na místní školu. Tím, že děti odešly z obce (byly umístěny do rodin v okolí, resp. v rámci kraje) došlo ke zrušení druhého stupně základní školy, což se neobešlo bez propouštění zaměstnanců. Touto situací byli dotčeni i místní lidé, jejichž děti začaly docházet do jiných škol. V letech 1997-1999 bylo umístěno 30 dětí do 16 profesionálních rodin. Už v průběhu krátkého času po umístění se na dětech projevovaly pozitivní změny, např. snížená nemocnost, zlepšený prospěch ve škole, pozitivní změny v chování. Postupem času byla pozitiva ještě markantnější. Jedním z měřitelných výsledků jsou úspěchy ve vzdělávání dětí, např. romské děti studovaly na gymnáziích a vícero dětí získalo vysokoškolské vzdělání.“
2005: Malé děti do ústavů nepatří
Zcela zásadní změnou bylo rozhodnutí vytvořit do konce roku 2006 takové podmínky, aby byly všechny děti do věku jednoho roku umístěny výhradně do náhradních rodin. A věková hranice se v následujících letech postupně zvyšovala. Původní plán vypadal takto:
- 2007 1 rok
- 2009 3 roky
- 2012 6 let
- 2016 8 let
- 2021 10 let
Aktuálně je věková hranice dle zákona 6 let, tedy se zvyšuje pomaleji, než se původně předpokládalo. Pozitivní vliv rodinného prostředí na nejmenší děti byl však zcela zřejmý. U novorozenců a malých dětí s problematickou zdravotní a sociální anamnézou se v ústavech prohlubovaly jejich handicapy. Naopak v rodinách velmi rychle doháněly své vrstevníky. Náhradní rodinná péče se i díky tomu postupně stala respektovanou formou náhradní výchovy.
Pozitivní vliv rodinného prostředí na nejmenší děti byl zcela zřejmý. U novorozenců a malých dětí s problematickou zdravotní a sociální anamnézou se v ústavech prohlubovaly jejich handicapy. Naopak v rodinách velmi rychle doháněly své vrstevníky. Náhradní rodinná péče se i díky tomu postupně stala respektovanou formou náhradní výchovy.
Transformace ústavní péče
Je důležité uvědomit si, že smyslem změn bylo začít sestávajícími prostředky nakládat jinak a přestat vnímat umisťování dětí do ústavů jako finální variantu. Proměnit ústavy v instituce, které podporují profesionální rodiče, původní rodiče, pěstouny a opatrovníky. Díky vzniku profesionálních rodin nemuseli zaměstnanci zařízení měnit zaměstnavatele, ale mohli rovnou začít pečovat o děti novým způsobem. Buď se mohli stát profesionálními rodiči a starat se o děti u sebe doma, nebo dál v zařízení pracovat jako terénní a ambulantní pracovníci.
Slepá ulička
Napadlo by vás, že by financování rekonstrukcí a stěhování dětských domovů do nových prostor mohlo mít negativní dopad na celý systém péče o ohrožené děti? A přece ji slovenští odborníci zpětně hodnotí jako slepou uličku. Díky významné státní investici bylo v letech 2000 - 2005 opraveno či vyměněno zařízení mnoha ústavů a zrekonstruována řada budov. To na jedné straně zlepšilo dětem životní úroveň, ale na straně druhé výrazně snížilo ochotu a motivaci většiny zainteresovaných k dalším změnám. Veřejnost získala pocit, že děti už se nemají v ústavech až tak špatně a odborníkům se umisťování dětí mimo domovy zdálo jako maření investice. Finanční prostředky, které byly k rekonstrukcím zařízení uvolněny, pak navíc chyběly v oblasti prevence a podpory náhradní rodinné péče. Takže paradoxně záměr, který na první pohled působil jednoznačně pozitivně, zapříčinil zpomalení celého procesu změny.
I když změny systému péče o ohrožené děti začaly na Slovensku už v roce 1993 a dosáhly velkého pokroku, dodnes nebyly dokončeny. Část reforem se ukázala jako úspěšná, část byla slepou uličkou, která nyní reformy brzdí. Z toho všeho se může Česká republika poučit.
Největší výzvou však zůstala změna uvažování o celé problematice a její přenos do praxe. To je zkrátka komplexní a složitý proces, který vyžaduje trpělivost a důslednost. Na jeho konci ovšem jsou spokojené děti. A to přeci stojí za to.
Zdroj: Návrat (2012), Transformácia náhradnej starostlivosti o deti na Slovensku po roku 1989
